Vydržíme jen 15 dní... Analytik otevřeně o tom, co nastane, až ostatní začnou zavírat hranice

Anketa

Jakou školní známku zatím dáváte politikovi Andreji Babišovi?

55%

33%

hlasovalo: 16289 lidí

Poslední summit EU, kde se měla řešit zásadní opatření k zastavení nelegální uprchlické vlny z Blízkého a Středního východu a také z Afriky, nepřinesl ke zklamání veřejnosti i řady politiků nic konkrétního. Evropa se má dále jen opírat o sliby nespolehlivého spojence Turecka a věřit Řecku, jež má svých vnitřních problémů až nad hlavu, že zřídí další hotspoty a bude se řádně věnovat azylovému řízení. Může nás tak za pár měsíců čekat, podle názorů některých médií, ještě větší příval běženců než vloni. Myslíte si, že by za podobné situace mohlo zasáhnout na schengenské hranici NATO? Je reálný tento scénář?

Vaše otázka vlastně nedává smysl. Schengenská hranice jako pojem je z hlediska Washingtonské smlouvy naprosto irelevantní a NATO s ní nemá nic společného. Neexistuje totiž žádná smlouva mezi NATO a EU o obraně hranic území Evropské unie. Tato smlouva principiálně není ani možná, protože existují země EU, které nejsou členy NATO. Čili NATO nemůže na schengenské hranici zasáhnout prostě proto, že na to nemá právní nástroje. Tato hranice pro Alianci formálně neexistuje.

Jiná věc je, zda by se NATO při řešení migrační krize mělo angažovat ve prospěch svých evropských členů. Tady naopak není na místě se ptát, zda by NATO zasáhnout mohlo nebo mělo, zásah už měl dávno probíhat, nejpozději od léta loňského roku. Z toho prostého důvodu, že členy NATO jsou v podstatě všichni aktéři na hlavních trasách ilegální přepravy migrantů do Evropy, počínaje Tureckem, přes Řecko, Itálii, Španělsko, Francii až po Rumunsko, Bulharsko, Polsko a pobaltské státy. Klíčem k omezení migrace do EU je přitom právě Turecko, z jehož území proudí do Evropy momentálně asi nejvíce migrantů.

Na hranicích mezi Německem a Rakouskem dochází v souvislosti s migrační krizí k poměrně rychlému a překvapivému vývoji. Bavorská zemská policie se připravuje na střežení hranic a zavedení kontrol, přestože Angela Merkelová prohlašuje opak. Bavorská vláda se svým vyhlášením připravenosti na uzavření hranic s Rakouskem vlastně připojila k „plánu B“ zemí V4. Nakolik reálný je scénář uzavření hranic mezi ČR a Německem, případně mezi ČR a Rakouskem? Co to může znamenat pro ČR?

Bavorsko očekávalo od již zmíněného summitu EU alespoň vizi kroků, které by mu ulehčily jeho roli vstupní brány ilegálních běženců do Německa. Summit však nic nevyřešil, a zřejmě proto zoufalá bavorská vláda, která je pod tlakem jak svých voličů, tak ústřední vlády v Berlíně, přikročila k přípravám „plánu B“, spočívajícím oficiálně pouze „ve zvažování“ zavedení rozsáhlých kontrol na hranici s Rakouskem. Svou byť zatím pouze teoretickou revoltou vůči centrální vládě „velké bílé mamky v Berlíně“ se Bavorsko v podstatě připojilo k eurounijní revoltě zemí V4 a je připraveno zajistit hranici v okamžiku, kdy selže „turecký plán“ Merkelové. Na tuto situaci se začala připravovat i bavorská zemská policie. Ta ovšem už neteoreticky, byť zatím bez oficiální podpory spolkové policie.

Samotné Rakousko, ležící na takzvané „balkánské stezce“, omezilo své denní limity už před týdnem u přijímaných žádostí o azyl na 80 denně a u migrantů, vpuštěných na své území při jejich tranzitu dál do západní Evropy na 3200. V pátek oznámily Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a Makedonie, že hodlají pouštět přes své hranice průměrně jen 580 uprchlíků denně. To vede k hromadění desítek tisíc uprchlíků na řecké straně improvizovaného oplocení, které Makedonie zřídila podél hranice s Řeckem.

Tato situace je velmi riziková. Řecko už není reálně schopno zvládat rostoucí počet migrantů a hrozí mu humanitární katastrofa. Také již došlo k prvním konfliktům makedonské policie s migranty při jejich pokusu prorazit oplocení. Byl zastaven pomocí slzného plynu. Velmi brzy zde ale pravděpodobně dojde k daleko větším problémům, protože s blížícím se očekávaným uzavřením německých hranic bude narůstat snaha migrantů prodrat se na území Německa stůj co stůj. A v tomto okamžiku se celá situace začíná velmi intenzivně týkat ČR.

Jakmile se totiž Německo rozhodne omezit počet přijímaných migrantů, dojde k faktickému zablokování bavorsko-rakouské hranice a prakticky vzápětí k odklonění proudu uprchlíků, koordinovaných prostřednictvím telefonů a tzv. „průvodců“, na území ČR, přes které se budou snažit projít do Německa přes Bavorsko nebo přes Sasko. Pokud nebudeme připraveni okamžitě zablokovat své hranice s Rakouskem, dojde vzhledem k předpokládanému uzavření rovněž bavorsko-české a sasko-české hranice k hromadění migrantů na našem území. Se všemi z toho plynoucími důsledky. ČR nezvládne ani oněch 580 oficiálně „propouštěných“ ilegálních migrantů denně, protože ubytovací a humanitární kapacity i přes půlmiliardovou „investici“ do neziskovek v roce 2015 nebudou stačit ani na 10-15 dnů podobného exodu. Reálný počet migrantů, kteří se budou každý den snažit dostat na naše území, se navíc bude pohybovat spíše v tisících. Tito migranti se budou hromadit u hranic s Bavorskem a Saskem a budou se pokoušet pronikat na území Německa, které je bude vracet zpět na naše území.

Scénář, který jsem zde nastínil, je naprosto reálný a začne se naplňovat v horizontu několika měsíců. Německo nezvládá migranty a přes silácká vystoupení Mutti Merkel v médiích její podpora rychle slábne. Vzpoura Bavorska ovládaného CSU není ojedinělá, proti politice otevřených dveří se zdvíhá odpor i v její vlastní straně.

V okamžiku, kdy Německo uzavře hranice, jakékoliv kvóty migrantů nebo „výběr pouze křesťanských uprchlíků“ pozbývají smysl a ČR se velmi rychle ocitne na hraně chaosu. Na něco takového není (v podstatě neexistující) bezpečnostní systém státu absolutně připraven. Chlácholivá prohlášení ministra vnitra, ministra obrany i samotného premiéra o tom, že nám nic podobného jako v Německu nebo v severských státech nehrozí, jsou jen slova bez jakéhokoliv věcného obsahu, nepodložená reálnými analýzami. Důkazem jako hrom je e-mailová korespondence premiéra, zveřejněná díky hackerům na serveru white-media.info. Pominu-li paradoxní fakt, že k něčemu takovému jako k průniku do premiérovy osobní korespondence vůbec došlo, svědčí jeho e-maily spíše o snaze zlomit odpor občanů proti migraci, než o starosti o naši bezpečnost. I diskutabilní tzv. „protiteroristický balíček“ se zabývá spíše kroky k omezení svobody internetu, než k zajištění bezpečnosti naší země. Vláda ČR se v tomto okamžiku připravuje spíše na „velké geostrategické úkoly“, jako je válka s Ruskem nebo invaze NATO do Sýrie. Bezpečnost vlastních občanů jí viditelně na srdci příliš neleží.

Vláda by se měla namísto nesmyslných nákupů radarů nebo dalších Pandurů a letounů CASA velmi intenzivně zabývat spíše projekty na ochranu hranic ČR. Proto bych rád položil panu premiérovi a vládě, kteří odpovídají za naši bezpečnost, dvě otázky. Kdy začnete skutečně realizovat technická a personální opatření pro zajištění rizikových úseků hranic? A neměla by vláda zvažovat například vytvoření speciálních kombinovaných jednotek armády a policie, posílených teritoriálně o aktivní zálohy, které by měly na případné zásahy nejen na hranicích začít intenzivně cvičit?

Stále se diskutuje o zapojení NATO do boje proti Islámskému státu, aby se urychlila jeho porážka a teroristé se zas „nepřelili“ na jiná území, jako se to nyní například děje v Libyi. Podle informací ČTK z minulých dní ministr obrany USA Carter prý už začíná reálně uvažovat o významnějším zapojení Severoatlantické aliance do boje proti IS. Proč k tomu dochází až nyní, kdy aliance některých arabských států vedená Ruskem je v boji proti islámským teroristům dost úspěšná? Nemělo se NATO angažovat daleko dříve?

Asi nejzajímavější na úvahách o „významnějším zapojení Severoatlantické aliance“ je hlava, v níž probíhají a která, zřejmě čirou náhodou, spočívá na krku ministra obrany USA. Když státníci hraničních zemí EU, členů NATO, vyslovovali úvahy o potřebě zapojit NATO do řešení migrační krize, média jim věnovala jen minimum pozornosti. Současnému směru „úvah“ ministra obrany USA je ale věnována pozornost více než jen zvýšená. Proč asi?

Dosud se totiž Aliance v Iráku a Sýrii formálně neangažuje. Probíhá pouze de facto nepřímá podpora (letecká a materiální) „aliance“ spojenců USA, mezi nimiž jsou i některé země NATO, vládě Iráku a zejména tzv. „umírněné opozici“, bojující proti armádě legitimního prezidenta Sýrie, Bašára al-Asada. Syrskou armádu naopak podporují Rusko a Írán. Přes všechny problémy s tureckými extempore se sestřelením ruského bombardéru nebo s ostřelováním území Sýrie se drží ozbrojené síly obou velmocí „na distanc“. Zapojení Aliance do války v Sýrii by však zásadně změnilo situaci, zejména nyní, po uzavření smlouvy o příměří mezi vládní syrskou armádou a tzv. „umírněnou opozicí“.

Na rovinu – pokud se má NATO zapojovat do boje proti IS, jeho základní misí by mělo být uzavření pozemních i námořních hranic jeho evropských členů před přílivem migrantů a eliminace aktivit pašeráků lidí na území Turecka. Je naprosto jisté, že mezi nimi budou i tisíce bojovníků IS, vytlačených z jimi ovládaných území přes Turecko do Evropy. Značná část z nich se přitom bude jenom vracet „domů“. K tomuto kroku ale měla Aliance přistoupit již vloni v létě.

Cokoliv nad tyto aktivity, to je prostě a jednoduše v rozporu s článkem 1 Washingtonské smlouvy mezi členskými zeměmi NATO, jímž se „…smluvní strany zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“. Myslím, že znění tohoto článku je v porovnání s realitou druhé poloviny 21. století mimo jakékoliv komentáře.

Není ale vyloučeno, že se USA pokusí Alianci do konfliktu na Blízkém východě zatáhnout včetně jejích evropských členů. USA i EU mají totiž v Sýrii společný zájem – vybudování obřího plynovodu z Kataru, který by podstatně oslabil závislost západní Evropy na plynu z Ruska. Ostatně tzv. „povstání“ proti Asadovi bylo vyprovokováno právě a jen proto, že odmítl povolit jeho stavbu přes území Sýrie. Podíváme-li se na mapu území, ovládaných v Sýrii a Iráku bojovníky IS, asi ne zcela náhodou téměř přesně kopíruje trasu plánovaného plynovodu. Demokracie, lidská práva nebo svoboda syrského lidu – to jsou pouhá klišé, kterými americká vláda své irácko – syrské dobrodružství zdůvodňuje řadovým Američanům, a která bohužel papouškují i jejich evropští spojenci. Jen mi není jasné, pod jakou záminkou hodlají USA uplatnit článek 5 Washingtonské smlouvy tentokrát. Naposledy to byly události z 11. 9. 2001.

Loďstvo Severoatlantické aliance začalo konečně hlídkovat na moři mezi Řeckem a Tureckem. Vracet uprchlíky a razantně zasahovat proti pirátům ale nesmí, nelíbí se to především Turecku. Má pouze monitorovat pohyb převaděčů a dodávat informace. Co si o tom myslíte? Není účast Aliance na takové akci poněkud podivná?

Co míníte pojmem „loďstvo Aliance“? Nic takového neexistuje. Jsou jen lodi pod vlajkami konkrétních členských zemí, které mohou podléhat společnému velení v rámci konkrétní operace. Pokud by tedy takovýmto „loďstvem Aliance“ NATO jako organizace skutečně hodlalo do řešení migrační krize vstoupit, mělo by se tak dít na základě žádosti jednoho nebo několika členských státu o uplatnění již zmíněného článku 5. K ničemu takovému však nedošlo, a není ani jasné, jaký mandát vlastně mají lodě, operující ve Středozemním moři. Naznačují to i obstrukce obou států, kterých se operace týká nejvíce, tedy Řecka a Turecka.

Operace na základě článku 5 by znamenala především okamžitou aktivaci námořních sil všech států Aliance, sdílejících pobřeží Středozemního moře včetně Turecka (hlídkování tří lodí na trase Řecko – Turecko za něco takového rozhodně nelze považovat). Velmi rychle by proběhla likvidace základen pašeráků, došlo by ke zřízení hotspotů a internačních táborů pro migranty mimo EU a nejpozději do měsíce by pravděpodobně byly proudy migrantů do evropských členských zemí NATO zcela zastaveny, nebo velmi podstatně omezeny. Využití průzkumných letounů Aliance pro vyhledávání plavidel pašeráků, případně rozvinutí logistických prostředků pro ubytování vojáků účastnících se operace a internaci migrantů, stejně jako účast pomocných jednotek dalších států včetně ČR „jako na cvičení“ přitom nevyžaduje žádné zvláštní mezinárodní smlouvy. O tom jsme se ostatně mohli přesvědčit při zapojení NATO do zahraničních operací ze strany USA po událostech z 11. 9. 2001.

Místo toho vidíme pár lodí, „monitorujících situaci“ a de facto zachraňujících ilegální běžence, kterým selžou na moři lodě. Slyšel jsem různá vysvětlení, od vágního odkazu na fakt, že „NATO nepovažuje migraci za vojenské ohrožení“, až po tvrzení, že „vojenský zásah by si vyžádal oběti mezi nešťastnými uprchlíky a nemáme na něj jako Evropa právo“. Hlavní problém však spočívá jinde. Jsou jím obrovské rozdíly zájmů jednotlivých zemí Aliance a neochota, nebo možná neschopnost jejího politického i vojenského vedení zaujmout razantní stanovisko k migrační krizi a pomoci evropským zemím NATO v ochraně jejich hranic.

Většina hraničních zemí EU (členům Aliance) v současnosti nemá dostatečné vojenské ani policejní síly na to, aby účinně střežila nebo alespoň monitorovala hranice své vlastní země. Natož aby chránila schengenskou hranici, což vyžaduje specifické schopnosti včetně nastavení systému ochrany a selekce migrantů tak, aby vyhovoval požadavkům dohod z Dublinu. Kumulovaná pomoc všech zemí NATO místo současné „promo“ akce by proto byla rozhodně na místě.

Spojené státy se přece jen v poslední době začaly více angažovat v Sýrii i po stránce pozemních operací. Navíc vojáci z proslulé 101. výsadkové divize armády USA mají v plánu vycvičit irácké jednotky a milice Pešmergů, aby byly schopné vyhnat džihádisty Islámského státu z Mosulu. Na Blízkém východě už více měsíců nasazují síly Rusové. Jak se dá vůbec hodnotit postup obou velmocí a lze říci, která je úspěšnější?

USA se v Sýrii dopustily zásadní chyby tím, že deklarovaly jako hlavní důvod pro své akce „nedemokratičnost“ vedení Sýrie (o jejich skutečných cílech jsem se již zmiňoval). Právě toho využilo Rusko. Rétorikou, která byla až do loňského roku doménou výlučně USA, sdělilo světu: Vstupujeme do konfliktu, abychom pomohli zničit terorismus, tedy Islámský stát, protože terorismus je nepřítelem i ruského státu.

To byl pro americké, turecké a saúdskoarabské plány v Sýrii těžký škrt přes rozpočet. Zejména když se ukázalo, že Rusko v kombinaci se syrskou armádou a kurdskými silami je v boji proti IS mimořádně efektivní a úspěšné. Kosmetické údery, které prováděly USA tak, aby pokud možno nikoho z bojovníků IS a protiasadovské opozice nezasáhly a nic podstatného jim nezničily, tím byly zásadně deklasovány a skončily.

Pro Rusko a jím zformovanou koalici (Rusko, Írán, Sýrie, k nelibosti USA se přidává i Irák a někde v pozadí se ometají Čína a Indie) je terorismus prostě terorismus, který neuznává hranice, národnosti ani náboženství. Tomu odpovídá i minulý týden pod taktovkou Ruska a USA uzavřená dohoda o zastavení bojů mezi syrskou vládní armádou a tzv. „umírněnou opozicí“, z níž jsou zcela vyloučeny IS a Fronta an-Nusrá. Její znění je zcela jednoznačně diplomatickým úspěchem Ruska, včetně faktu, že oznámení jejího uzavření se jako první chopil prezident Putin, který této příležitosti dokonale využil k propagaci ruských úspěchů v boji s islamistickým terorismem.

Nebudeme si zastírat, že situace v Sýrii je na hraně potenciálního střetu mezi zeměmi NATO a Ruskem. Zatím nikdo nedokáže odhadnout případné následky. Rusko sestřelení svého letounu ustálo, a to i přes snahu určitých ruských kruhů (kupodivu většinou opozičních) natlačit Putina a ruskou armádu do odvetného úderu. Podobná situace se však může kdykoliv opakovat. Velkým rizikovým faktorem je skutečnost, že je ve hře i možnost nasazení taktických jaderných zbraní, jejichž vlastnictvím se před několika týdny pochlubila Saúdská Arábie (kupodivu, aniž by si tím vysloužila odsouzení mezinárodního společenství, jako se to děje například vůči Severní Koreji). O této možnosti mluvily rovněž Velká Británie, USA i Rusko. Podstatné však je, že dokud válka v Sýrii neskončí, bude velmi obtížné zastavit tok utečenců z této oblasti a vracet je domů.

Ministr obrany Martin Stropnický před několika dny prohlásil, že česká armáda posílí sto vojáky síly NATO rozmístěné ve východoevropských a pobaltských zemích. Domníváte se, že je to nutné? Skutečně si nyní Rusko brousí zuby na některého z našich východních spojenců v Alianci? A když ano, nebylo by tedy nutné začít budovat armádu poněkud jiného typu, než takovou, jakou dosud máme? Tedy vytvořit i jiné kvalitní jednotky než jen protichemickou, zdravotní a rychlého nasazení, které pouze doplňují síly NATO?

Musel jsem si to číslo sám pro sebe několikrát zopakovat, než jsem uvěřil, že prohlášení pana Stropnického je skutečně chlubením. Sto vojáků, to je panečku nějaká síla!

Rozmisťování jednotek Aliance (v reálu především amerických, ostatní země tvoří víceméně jen stafáž, podobně jako tomu bylo např. v Afghánistánu) pod hlavičkou „obrany proti ruské agresi“ považuji za naprosto nesmyslný krok. Domnívám se, že tohoto faktu jsou si vědomy i nejvyšší plánovači americké armády a špičky vojsk ostatních zemí NATO. Nedovedu si totiž dost dobře představit, proč by Rusko útočilo na Pobaltí nebo Polsko. Co by tím získalo, kromě rozvrácených a zadlužených území bez surovin nebo významného průmyslového potenciálu? Nechci samozřejmě fušovat do řemesla našim „stratégům“, jako jsou pánové Klvaňa, Gabal, Dobrovský, Štětina, případně paní učitelka Štěpánková a další, kteří v tom prostě „mají jasno“. Ale hrozit ruským útokem v současné situaci je na hranici trestného činu šíření poplašné zprávy.

Co se týče druhé části otázky, pak musím bezvýhradně souhlasit. Na budování „armády jiného typu“ je nejvyšší čas. ČR totiž žádnou armádu hodnou tohoto jména nemá. Má pouze jednotky, určené především k nasazení v zahraničních operacích podle pokynů USA. Základním úkolem, stojícím v současné době před vládou, odpovídající podle Ústavy za obranyschopnost země a bezpečnost nás, občanů a voličů, je znovuvybudování skutečné české armády, schopné bránit území ČR a zajistit v souladu se zákony, upravujícími práva a povinnosti ozbrojených sil, ochranu obyvatelstva v případě krizí.

Bohužel, zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se vláda o něco podobného byť jen pokoušela. Resort obrany připravuje monstrózní nákupy za desítky miliard korun, o jejichž účelnosti pro obranyschopnost ČR na pozadí reálných rizik hrozícím naší zemi osobně zásadně pochybuji. Přitom nedokáže pro těch pár tisíc skutečných vojáků nakoupit ani dostatek uniforem nebo neprůstřelných vest tak, aby splňovaly požadavky platných vojenských standardů a skutečně chránily životy lidí, kteří je budou nuceni nosit. Místo toho ustupuje lobbistickým tlakům „strategických partnerů“ s miliardovými obraty, kteří jim vnucují tu pochybné materiály bez požadovaných maskovacích vlastností na uniformy a taktické či balistické vesty, tu balistické ochrany a pancéřové pláty nedefinovatelného původu, z Turecka nebo jiných pochybných destinací, bez garance odolnosti a ochrany jejich uživatelů. Máme na základě těchto zkušeností věřit v zázrak a genialitu vojenských plánovačů a obchodníků v případě nákupů za miliardy?

Jak už zveřejnila některá média, americké tajné služby dostaly za úkol zahájit rozsáhlé vyšetřování kvůli podezření, že se Kremlu daří infiltrovat politické strany v několika evropských zemích a ovlivňovat tam dění a veřejné mínění. Kromě Francie, Nizozemska, Maďarska nebo Rakouska figuruje údajně na seznamu také Česká republika. Také se objevují informace o tom, že si některá média platí Rusové. Domníváte se, že je to pravda? A může takto Moskva štěpit Evropu?

ČR je členskou zemí NATO a EU a patří tudíž mezi potenciální protivníky a konkurenty Ruska a jeho spojenců. Nemůžeme se proto divit, že se Rusko snaží využívat všech dostupných metod a prostředků k ovlivňování veřejného mínění v členských zemích EU a Aliance (včetně naší republiky) ve svůj prospěch. Ostatně USA dělají v Rusku přesně to samé. Západ se snaží dosáhnout ovládnutí Ruska a svržení Putina destabilizací politického prostředí, podněcováním nespokojenosti vybraných skupin obyvatel atd., atd. Rusko nám samozřejmě oplácí stejně, a to s pravděpodobností hraničící s jistotou.

Že by ale některá česká média platili Rusové, o tom dost pochybuji. Která? Britské listy? Právo? Lidovky? Parlamentní listy? To je nesmysl. Proč by to dělali? Existují přece běžně přístupné internetové zdroje, které jsou přístupné i českým čtenářům.

Myšlenku o tom, že by snad Moskva štěpila Evropu, považuji za naprosto scestnou. Stejně jako snahy mnohých, zejména pravicových politiků, politologů nebo publicistů, kteří volají po kontrole internetu, cenzuře a autocenzuře. Takovéto bezprecedentní omezení svobody slova by znamenalo naši rezignaci na historické západní demokratické hodnoty a faktické přiznání neschopnosti vytvořit prostředí, v němž jsou případné projevy nespokojenosti a velikost nespokojených skupin natolik marginální, že nejsou schopny ohrozit stabilitu politického systému Evropy. Pro politiky by jak projevy rostoucí nespokojenosti s jejich kroky, tak volání po omezování demokratických svobod měly být spíše varováním, aby se začali více starat o zájmy občanů. To je vlastně jediná demokratická cesta, jak efektivně omezit vliv působení ruské propagandy na myšlení obyvatelstva v EU i v ČR.

Myslím, že nejrozumnější obranou před libovolnými projevy hybridních válek (kam patří jevy popsané v otázce) jsou otevřenost politiků, svobodná diskuse a pozitivní společenský a ekonomický vývoj.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.