Jak hodnotíte pohledem právníka opatření postupně přijímaná vládou včetně zákazu vycházení, uzavření obchodů s výjimkou potravin či lékáren, uzavření provozoven služeb a podobně, když k některým z nich zazněly komentáře, že na ně vláda nemá právo?

Z právního hlediska není na těchto opatřeních nic zajímavého. Jsou vydávána na základě zákona a v souladu se zákonem. Jejich právní kvalita je velmi nízká, ale to je dáno rychlostí jejich přijímání a vyhlašování. Tato nařízení jsou však pouze restriktivního charakteru, takže jejich provedení není příliš složité.

Ostatní opatření, která vláda činí, vykazují známky nepřipravenosti, amatérismu a improvizace. Začátkem března oznámí premiér, že roušky pro občany jsou zbytečné. Za necelých 14 dnů je bez roušek nepustí do hromadné dopravy. Veřejnost je ujišťována o dostatku ochranných zdravotnických prostředků, ale realita je zcela jiná, a to za situace, kdy se o existenci nákazy ví již téměř čtvrt roku. Systém testování nemoci očividně rovněž kolabuje. Na informační telefonní linky se nedá dovolat. Informace, které poskytují, jsou chaotické a nesrozumitelné.

Zdá se, že státní správa je ve velmi špatném stavu. Naplno se ukázalo, že vykonávat vysokou vládní funkci je něco jiného než podvést obchodního partnera při koupi firmy nebo obelhat státní orgán při čerpání dotací.

Co si myslet o myšlenkovém veletoči šéfky Evropské komisi Ursuly von der Leyenové, která minulý týden kritizovala členské země EU za uzavírání hranic s tím, že jde o drakonická opatření krajně nebezpečná pro demokracii a že cestování patří k základním občanským právům, ale nyní už přiznala, že situaci podcenila?

Svoboda pohybu je zcela jistě jednou ze základních svobod – ale všechny demokratické právní řády počítají s tím, že tyto svobody mohou být v naléhavém zájmu omezeny. Omezení musí být samozřejmě v proporci k tomuto zájmu. Proporčnost nařízení vyhlášených vládou nejsme jako laici schopni posoudit, a proto musíme věřit odborníkům, kteří opatření doporučili. Kritika od předsedkyně Evropské komise proto, myslím, není namístě. Zákazy pohybu, karantény a podobně jsou sice v podstatě středověká opatření, ale zdá se, že nikdo ještě lepší nevymyslel.

Vláda zakázala od nedělní půlnoci volný pohyb lidí, který se nevztahuje pouze na cesty do zaměstnání, nezbytné cesty za rodinou, pro základní životní potřeby nebo do zdravotnických zařízení. Ministr vnitra Jan Hamáček na dotaz, jaká lidem hrozí sankce za porušení omezení volného pohybu, odpověděl: „Hrozí jim, že někoho nakazí, ten umře a jim to bude celý život líto.” Není to tedy spíš apel, než zákaz? A dalo by se jeho dodržování vůbec nějak kontrolovat, případně sankcionovat?

Je to sice zákaz, ale je celkem sympatické, že stát nehrozí nějakou drakonickou sankcí, ale spíše apeluje na chování lidí. Společnost by měla předpokládat, resp. očekávat, že ostatní občané budou respektovat právo, a nevyjadřovat vůči nim obecnou nedůvěru. Základní svoboda jednat tak, jak jedinec uzná za vhodné, existuje právě proto, že předpokládáme, že většina lidí nebude zneužívat této svobody ke škodě druhých.

Společnost musí být založena na přesvědčení, že její členové nebudou porušovat zákony. To je základ občanské důvěry, která je společensko-etickým principem spolužití lidí. Není možné dopředu předpokládat, že druzí lidé jsou našimi nepřáteli, kteří nás mohou napadnout. Dodržování zákazu volného pohybu lidí by se dalo vynutit a zcela kontrolovat pouze v totalitním, vojenském režimu, jehož nastolení by bylo hrubě disproporční k hrozícímu nebezpečí.