Pracujete v bavorských nemocnicích již několik let. Jak byste srovnal úroveň českého a německého zdravotnictví?
Myslím si, že úroveň péče je v obou zemích srovnatelná a na velice vysoké úrovni. Něco jiného je úroveň vybavení a celkového zázemí například menších nemocnic, kde mají ty německé jistě navrch. A to byl jeden z hlavních faktorů, které ovlivnily mé rozhodování, jestli po studiích začít v České republice, nebo v Německu.
Velkou výhodou pro lékaře začínajícího v Německu je jistý tlak – co nejdříve si osvojit základní schopnosti a dovednosti umožňující mu pracovat samostatně s pacienty. To se týká například zcela samostatných vizit několikrát v týdnu nebo příležitosti se již v prvních letech naučit bazálním vyšetřovacím metodám, třeba ultrazvuku břišních orgánů nebo echokardiografii. Tento trénink samozřejmě není jednoduchý a vyžaduje zpočátku mnoho času i nad rámec standardní pracovní doby. Nakonec ale mladého lékaře učiní natolik kompetentním, že již brzy v předatestačním období zvládá přijmout, komplexně vyšetřit, zaléčit a propustit pacienta samostatně, respektive s pouhou konzultací nálezů a kontrolou léčebných postupů se zodpovědným atestovaným kolegou – jenž se v Německu nazývá Oberarzt.
Pracuje v Bavorsku hodně českých a slovenských lékařů a zdravotních sester? Jsou tam i jiné národnosti?
Z mých zkušeností mohu potvrdit, že českých a slovenských kolegů, obzvláště v příhraničních bavorských nemocnicích, přibývá. Například v té, kde v současnosti pracuji, máme už poměrně silnou česko-slovenskou komunitu rozprostřenou po téměř všech odděleních nemocnice – především na interně a chirurgii. Tato situace však panuje pouze mezi lékaři. Českých a slovenských, respektive zahraničních sester je zde minimum.
Z dalších národností zde potkáte mnoho rumunských kolegů, kterých je v Německu podle statistik z konce roku 2015 čtyřikrát více než těch českých – konkrétně něco přes čtyři tisíce. Další silnou zahraniční skupinou lékařů jsou třeba Řekové nebo Bulhaři, ale najdou se zde i zahraniční kolegové z jiných kontinentů – například Egypťané, Alžířané, Íránci, Syřané...
U nás se hodně hovoří o komerčním připojištění. Jak je to v Německu s privátním pojištěním, pro koho a jak je výhodné a jak jej vlastně Němci využívají?
V německém zdravotnictví se běžně setkáváme s pacienty, kteří jsou privátními pojištěnci, i když tvoří pořád ještě spíše menšinovou část všech pojištěnců. I zde existuje další diferenciace podle toho, co vše má tento privátní pacient předplaceno. Standardně mají tito pacienti nárok na dvoulůžkový pokoj, je možné si však připlatit nárok na jednolůžkový pokoj, a pak především pravidelnou péči od primáře, který v tomto případě přichází denně na vizitu, ordinuje a provádí veškerou diagnostiku a léčbu.
I co se týká nelékařského servisu, mají tito pacienti další výhody, jako například denně čerstvý tisk a odpoledne extra dezert a kávu na pokoj. Nejvyšší varianta privátního pojištění vyjde jistě dráž než státní, která činí zhruba 700 eur – polovinu hradí samozřejmě zaměstnavatel. Základní privátní pojištění však vyjde mladého zdravého zaměstnance naopak podstatně levněji než pojištění státní.
S čím se ale jako lékař setkávám dnes a denně, je skutečnost, že k privátním pacientům se přistupuje leckdy více ekonomicky než medicínsky a například vyšetření se ordinují mnohem štědřeji, protože tato skupina pacientů přináší nemocnici více peněz a pojišťovny se staví k indikacím mnohem méně kriticky než je tomu u pojištěnců státních. Důvodem je samozřejmě fakt, že státní pojistné je fixní, respektive se nemění s narůstající nemocností daného pojištěnce. V případě privátního pacienta se chronická onemocnění, vyžadující častou diagnostiku a nákladnou léčbu, dosti prodraží.
Můžete srovnat kvalitu péče státních a soukromých nemocnic v Bavorsku a podmínky pro lékaře či zdravotní sestry?
Podíváme-li se na strukturu poskytování nemocniční zdravotní péče v Německu, můžeme si rozdělit nemocnice na dvě velké skupiny. První skupinou jsou komunální nemocnice a tou druhou nemocnice v rukou investorů, tedy především akciové společnosti – nemocniční koncerny. Pod jedním takovým sám pracuji. Rozdíl mezi těmito dvěma typy nemocnic je určitě v přístupu k hospodárnosti poskytování služeb pacientům, kdy v komunálních nemocnicích mínusová čísla nejsou tak tíživým problémem jako v nemocnicích v rukou privátních vlastníků. To je ale problém, který se jistě netýká pouze německého zdravotnictví.
Pro lékaře a sestry jsou podmínky v Bavorsku, odhlédneme-li od jistého personálního deficitu v obou těchto skupinách, na velice slušné úrovni.
... jistě výhodná je tu delší dovolená, vzhledem k ekonomice státu solidní plat a společenská prestiž...
Ano, 30 dnů dovolené je dalším velice příjemným bonusem, který práce v německé nemocnici nabízí. Platové ohodnocení lékaře v Německu vnímám jako naprosto adekvátní s ohledem na náročnost zaměstnání a míru zodpovědnosti s ním spojenou. Samozřejmě, že výše platů lékařů, stejně jako zaměstnanců v jiných oborech, odráží ekonomickou situaci dané země. Společenská prestiž lékařů mi přesto připadá v Německu a v České republice srovnatelná. Nicméně když si srovnáme nástupní plat například mladého německého doktora, který přesahuje 50 tisíc korun čistého bez nočních služeb, a toho českého nebo třeba rumunského, tak tam vidíme opravdu propastný rozdíl. Není proto divu, že absolventi českých lékařských fakult stále častěji zvažují a využívají možnost zaměstnat se v nedalekém Německu a získat tak po dlouhých letech studií možnost finančně se opravdu osamostatnit a třeba zajistit svou mladou rozrůstající se rodinu. V České republice si musí počkat další dlouhá léta, než si budou z výplaty schopni vůbec něco ušetřit a být třeba schopni splácet hypotéku na rodinný dům.
Psali jsme:
Jsou nějaké rozdíly i mezi spolkovými zeměmi? Konkrétně v Bavorsku a Sasku, se kterým sousedíte?
Já mám zkušenosti pouze ze dvou bavorských nemocnic. Z doslechu ale vím, že ve spolkových zemích dříve náležících k východnímu Německu je pracovní atmosféra mnohem uvolněnější a lékaři si třeba najdou i hned po ránu čas zajít společně na snídani. To bude asi ale případ spíše těch menších nemocnic, které nejsou tolik vytížené jako ty krajské, popřípadě univerzitní.
V Čechách se před nějakou dobou zaváděla elektronická zdravotní karta. Po rozličných peripetiích nápad padl a určitou malou, částečnou náhražkou byla Zdravotní karta, kterou připravila a prosazovala sociálnědemokratická senátorka MUDr. Milada Emmerová. Je něco podobného v Německu, a ocenil byste toto pro vaši praxi?
Osobně jsem se něčím takovým v Německu nesetkal. Když se nad tím ale zamyslím, tak mi dobře zabezpečený systém elektronické dokumentace s možností celoplošného přístupu ke kompletní zdravotní dokumentaci jednotlivých pacientů připadá smysluplný. Obzvláště v některých akutních situacích, kdy se například dostane pacient v bezvědomí na akutní příjem nemocnice, ve které o něm není jediný záznam, by možnost nahlédnutí do jeho dokumentace mohla podstatně urychlit diagnostiku a zaléčení daného stavu. Obavy z možného přístupu neoprávněných osob k těmto datům jsou jistě namístě, ale s těmito obavami by třeba nikdy nemohlo vzniknout ani například internetové bankovnictví.
Nezvažujete v dlouhodobém výhledu návrat do ČR, případně otevření si malé ambulance ve Františkových Lázních, kde bydlíte?
Už mi moc nezbývá k dosažení atestace, která mi v německém zdravotnictví otevře další možnosti. Pak by mohla přicházet v úvahu i varianta založení nebo odkoupení soukromé ambulance v mém oboru. S rostoucím věkem se často mění i životní priority a také nároky na privátní život. Proto určitě zvažuji i variantu, že se zkušenostmi nabytými v Německu se vrátím zpátky do Čech, kde bych ale prioritně usiloval o práci ambulantního specialisty.
Jestliže na obou stranách hranice není dostatek lékařů, jistě tento problém bude gradovat i v menších obcích a vesnicích bavorského venkova?
I přesto, že je Německo cílovou zemí mnoha zahraničních lékařů a v příhraničních nemocnicích jich je kolikrát více než těch domácích, nemohu tvrdit, že by personální stavy byly dostatečné. Naopak z vlastní zkušenosti mohu říci, že až příliš často narážíme na problém, kdy vedením předepsaný počet lékařů není schopen adekvátně zvládat penzum denní práce a v případě onemocnění jednoho či dokonce více kolegů se už v podstatě dostáváme do krizového režimu. Tento fakt ovlivňuje i možnosti odborného vzdělávání, jelikož základní pracovní doba a často i přesčasové hodiny zaplňuje rutinní práce včetně narůstajícího objemu papírování.
Jak se často dočítám v tisku, ještě horší situace pak panuje v nemocnicích českých. I tak velké nemocnice jako je ta krajská v Karlových Varech, musí kvůli nedostatku personálu uzavírat některá strategická lůžková oddělení. Tak daleko to v Německu ještě nedošlo, i když například některé vesnice už přišly o všechny praktické lékaře a urputně bojují o to získat alespoň jednoho. Tak třeba i „verbují“ lékaře z okolních nemocnic a oslovují právě i zahraniční lékaře.
S čím se v českých nemocnicích oproti těm německým nesetkáváme, je řešení personálních „děr“ pomocí takzvaných „honorararztů“. Jedná se zde o takové lékaře-žoldáky, kteří uzavírají s nemocnicemi krátkodobé smlouvy. Někdy třeba jenom na pár dnů a někdy i na několik měsíců. Jejich honoráře jsou zpravidla několikanásobně vyšší než mzdy stálých lékařů-zaměstnanců – často i přes 100 eur za hodinu práce. Tito „zachránci“ personálních deficitů ovšem tak trochu nabourávají ekonomické ideje především nemocnic akciovek. Na druhou stranu ale dokážou odvrátit další prohlubování personální krize, které by mohlo postupně vést až k zániku nemocnice, jak se to již bohužel děje v českých krajích.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
