Za třicet let jsme nedosáhli takové svobody, jakou nám dalo rakouské mocnářství, říká historik Krystlík. Zeman i Klaus se chovají jako agenti Moskvy

15. 11. 2019 7:31

30 LET OD LISTOPADU 89 „Byť se obyvatelstvu Čech daří dnes ekonomicky nejlépe v celých dějinách, mohlo se dosáhnout o dost více. Zejména je politováníhodné, že nebylo alespoň dosaženo dosud nikdy nepřekonané míry svobody, demokracie a fungování právního státu panujících v českých zemích v rámci rakouského mocnářství,“ myslí si publicista a spisovatel Tomáš Krystlík. O zhroucení východního bloku se dle něj nejvíce zasloužil Ronald Reagan, Havel se na prezidenta nehodil, Beneš, Klaus a Zeman se chovali a chovají jako kdyby byli agenti Moskvy, změna systému nastala z rozhodnutí StB.

Za třicet let jsme nedosáhli takové svobody, jakou nám dalo rakouské mocnářství, říká historik Krystlík. Zeman i Klaus se chovají jako agenti Moskvy
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce

Slavíme třicáté výročí 17. listopadu 1989. Jak dalekou cestu ušla za tu dobu Česká republika? Byla to úspěšná doba, či jsme ji promarnili?

Češi nevyužili po roce 1989 možnost se ekonomicky etablovat v západní Evropě navzdory kapitálu ochotně půjčovaného československými (českými) bankami. Proč investice směřovaly jen do domácích podniků, se můžeme jen dohadovat. Roli v tom mohly hrát obavy z podnikání a investic v cizím prostředí, přesvědčení, že po změně systému v Československu se dá doma vydělat více a rychleji než na Západě, že po českých výrobcích bude, když zmizela exportní omezení, velká poptávka v zahraničí. Pro neefektivně vyrábějící české podniky byly nakonec požehnáním, záchranou před krachem výroba dílů pro složitější západoevropské produkty a to, co se shrnuje pod pojem „montovna“.

Byť se obyvatelstvu Česka daří dnes ekonomicky nejlépe v celých dějinách, mohlo se dosáhnout o dost více. Zejména je politováníhodné, že nebylo alespoň dosaženo dosud nikdy nepřekonané míry svobod, demokracie a fungování právního státu panujících v českých zemích v rámci rakouského mocnářství. Demokracie je dnes z velké části zaručena jen na papíře, v praxi neprosaditelná, protože bez fungování právního státu nelze plné demokracie dosáhnout. A právním státem Česko není, což je způsobeno mizernými zákony a českým bohulibým zvykem zákony a nařízení od druhé poloviny 19. století obcházet a ohýbat.

Markantní vadou českého státu je nedostupnost práva, projevující se zejména v délce soudních sporů. Nápravu tohoto stavu, pokud k ní vůbec dojde, lze očekávat nejdříve za dvě tři generace, a to by musely být místo dosavadní tvorby českých zákonných paskvilů přebírány celé vyzrálé zákoníky ze západních zemí s kontinentálním právem a musel by se opustit v Česku oblíbený právní pozitivismus (neposuzovat vše rigidně podle litery zákona, nýbrž dbát i o soulad s duchem zákona).

Vyrovnali jsme se dostatečně s komunistickou minulostí?

Nikoliv. Tím není míněno, že bývali členové KSČ a jejich pomahači by měli být hojně odsuzováni a zavíráni do věznic; bylo by bývalo stačilo, kdyby morální hranice mezi systémy, mezi komunisty a nekomunisty, mezi udavači, pomahači a ostatním obyvatelstvem, byla vedena ostřeji a zřetelněji. Ne způsobem blížícím se k „co jsme si, to jsme si“. Pak by se také nestalo, aby se Andrej Babiš stal členem české vlády.

Milouš Jakeš nebo Lubomír Štrougal ještě dožívají, nepotrestáni. Měli by být potrestáni? Jak? A když se zpětně podíváte na lustrační zákon a podobné očistné mechanismy, byli bývalí exponenti KSČ dostatečně vyloučeni z polistopadového života?

Nebyli dostatečně vyloučeni, protože žádný vylučovací zákonný předpis jako je lustrační zákon, nezaručí, že ho nebude možno obejít. Typický příklad: od soudních exekutorů nebylo v souladu s lustračním zákonem k výkonu povolání vyžadováno čisté lustrační osvědčení, což byl s nejvyšší pravděpodobností záměr. Ve společnosti chyběla a chybí ostrakizace bolševiků a jejich pomahačů, což se názorně ve vší nahotě projevilo při pohřbívání Karla Gotta.

Postavit Štrougala a Jakeše před soud lze dnes ale pouze za vraždu, a to ještě jen v Německu, kde je zločin vraždy na rozdíl od ČR nepromlčitelný. Otázkou je, zda německý soud jim vinu za vraždy na státní hranici dokáže. Ale když se podařilo po sjednocení Německa v roce 1993 odsoudit Ericha Mielkeho, do roku 1989 ministra státní bezpečnosti NDR za politickou vraždu jím spáchanou před 62 lety v roce 1931, tak se to možná povede i u Štrougala a Jakeše.

Proč se podle vás minulý režim a východní blok zhroutil? A kdo se o to zasloužil?

Ronald Reagan se rozhodl rázně opustit politiku zadržování bolševismu a přejít k jeho zničení. Srazil pomocí Saúdské Arábie ceny ropy na světovém trhu, tedy i zemního plynu, tím i radikálně příjmy SSSR z jejich exportu. Sovětský svaz tak ekonomicky dostal na kolena a následně ho uzbrojil, protože SSSR kvůli nedostatku peněz nemohl udržet krok s USA ve financování nových zbrojních technologií. Reagan si byl vědom, že rozklad sovětského bloku musí přijít i zevnitř, USA tedy na jeho popud navázaly dosud neexistující diplomatické styky s Vatikánem a Reagan přesvědčil Jana Pavla II., že pokud protisovětská rezistence vyjde z Polska jako nejslabšího článku sovětského bloku, přispějí na ni finančně i fyzicky, například importem rozmnožovací a tiskařské techniky potřebným skupinám. Papež rezistenci přes polskou římskokatolickou církev zorganizoval a o své roli v rozbití SSSR pomlčel. Proč bylo Polsko nejslabším článkem? Bylo totiž jedinou zemí Varšavského paktu, kde by se Moskalové neodvážili kvůli historickým resentimentům Poláků vůči Rusům použít k potlačení nepokojů sovětskou armádu jako například v roce 1956 v Maďarsku. Věděli, že by se Poláci úporně bránili včetně své armády se zbraní v ruce, komunistické přesvědčení sem nebo tam.

SSSR při kritickém úbytku příjmů z exportu ropy a plynu nemohl hospodářsky udržet nad vodou NDR, která od roku 1982 neochvějně směřovala ke státní insolvenci. Franz Josef Strauß zařídil v roce 1983 Německé demokratické republice půjčku německých komerčních bank ve výši 1 miliardy DM. Od té doby měla SRN východní Německo ekonomicky v hrsti, byť se pak NDR držela s potížemi nad vodou zvyšováním prodeje svých občanů do SRN a uměleckých předmětů na Západ. Když chyběly sovětské finance na pomoc strategicky nejdůležitější zemi Varšavského paktu, NDR, tak zákonitě musely chybět i pro další země RVHP v obdobných potížích. I ČSSR hrozil časem státní ekonomický krach, což se nelíbilo Lubomíru Štrougalovi a I. správě SNB (rozvědce), kteří se začali zaobírat myšlenkou záchranné liberalizace systému, k čemuž jim napomáhala glasnosť zaváděná v SSSR Gorbačovem a jeho tamní snahy o reformy. Štrougal byl ale svými partajními druhy hned v počátcích svých snah odstaven od moci. Bylo jasné, že dojde-li ke změnám, bude v první řadě nutné zabránit skalním komunistům ve vedení KSČ a státu v opětném nastolení předchozích tuhých komunistických poměrů.

Proto byli provokací Státní bezpečnosti studenti v Praze nasměrováni do Národní třídy a estébák Zifčák sehrál roli mrtvého studenta Šmída. Mrtvý student měl jako pojistka zabránit návratu ke stávajícím poměrům. Nemáme dodnes informace, jak vše z hlediska řízení událostí přesně proběhlo, ale z povahy věci to byla jasná akce StB. Můžeme se jen dohadovat o míře spolupráce ruských tajných služeb. Změna systému nenastala vlivem počínání českého obyvatelstva, to maximálně fungovalo jako statisté ve filmu, nýbrž z rozhodnutí StB.

Kdo dle vás může za to, že čeští zaměstnanci mají stále zhruba třetinové mzdy oproti německým?

Do českých výrobků je vloženo buď méně vysoce kvalifikované práce, nebo méně lidského, technického umu, nebo jsou méně kvalitní. Na Západě se tedy za ně dociluje nižších prodejních cen. Pak je zákonitě k dispozici i menší objem peněz na platy a mzdy. V českých médiích se dnes hojně vyskytuje vysvětlení, že prodejem výrobně složitých finálních výrobků (třeba německými podniky) se dosahuje vyšší míry zisku než u komponentů (vyráběných českými podniky a prodávaných německým). To je principiálně pravdivé, ale zisky z prodeje značně složitých výrobků, například automobilů nejsou nijak závratné – z jednoho osobního mercedesu má Daimler-Benz zisk něco přes 10 % z jeho prodejní ceny, z jednoho porsche má VW kolem 11 %, ostatní automobilové značky mají procento zisku nižší, obvykle kolem 5 %. Nicméně jsou zisky automobilek mírně nadprůměrné, protože zisk nemonopolních výrobců (nevyrábí dané zboží sám jako jediný na světě) se pohybuje v optimálním případě do 4,5 %. Vyšší zisk konečného, tedy v tomto případě německého výrobce není natolik velký, aby se jím takový rozdíl v českých a německých platech dal vysvětlit.

Pak jsou zde skutečnosti, které by měly vést k rychlému zvyšování českých platů a mezd, ale kupodivu nevedou. Ve SRN se na mzdy a platy vynakládá 51,1 % HDP, a v Česku jen 41,3 %, v Německu činí míra zisku podniků 39,2 % HDP a v Česku 49,0 %, zbytek jsou v obou státech daně. Pravděpodobné vysvětlení je, že české podniky, tedy i ty založené v ČR německými (zahraničními) mateřskými firmami, používají rozdíl ve výši cca 10 procentních bodů ve výši zisku zřejmě z větší části ke zvýšení svého ročního zisku místo toho, aby jej vynaložily na mzdy nebo na technickou inovaci. Jako indicie může posloužit rozšířený a neblahý zvyk manažerů-Čechů velkých řetězců v ČR zvyšovat zisk maximalizováním marže v souladu se zavedeným českým zvykem „okrást bližního svého“, což je vykoupeno ošizenou kvalitou výrobků. Tedy nikoliv jako na Západě docilovat vyššího zisku především zvyšováním objemu prodeje.

O 90. letech  a privatizací někdo mluví jako o zločinech privatizace, v následujících letech se připomíná  korupce, nyní se řeší premiér Babiš. Ten tvrdí, že přišel napravit to, čím zemi ublížily dva prvně jmenované jevy. Má toto Babiš právo říkat? A proč bere zhruba polovina národa Babiše jako určitého zachránce a vykupitele od toho, co zde bylo předtím?

Každý má možnost říkat cokoli. Otázkou ale je, nakolik politikovi, který něco slibuje, něco prohlašuje, uvěří elektorát. Každý volič si prostě musí položit následující otázky: Je onen slib vůbec realizovatelný? Jaká je vůbec záruka, že se nejedná o předvolební populistický slib, který politik nehodlá dodržet? Když bude ten či onen slib dodržen, nebudou finanční prostředky na něj vynaložené státu někde jinde a podstatněji chybět? Pokud politik něco tvrdí, nakolik je jeho tvrzení věrohodné?

Typickým příkladem poslední doby, kdy české obyvatelstvo selhalo ve svém úsudku, je zdanění církevních restitucí. Část z toho, co bylo církvím ukradeno, stát vrací, tedy není to příjem, není co na tom danit! Přesto značná část médii zhlouplého obyvatelstva si přála zdanění, které zarazil až Ústavní soud. Druhým příkladem je získání peněz do státního rozpočtu zdaněním rezervního fondu pojišťoven (pro nepředvídatelné pojistné události velkého rozsahu). Ten tvoří nevyužité pojišťovací prémie pojištěnců, není to tedy uložený zisk, není to tedy nic, co by se smělo danit!

Nicméně Babiš, hledaje zdroje pro slíbené financování věcí, na které nejsou peníze, to prosadil a hlupáci sedící v českém parlamentu mu to odhlasovali. Bude to znamenat, že zahraniční pojišťovny po takovém nespravedlivém zásahu odtáhnou z ČR, nebo budou pojistné události vyřizovat ze zahraničí. To nepřispěje k bonitě České republiky, určující nakolik jsou investice v daném státě bezpečné. Proti tomuto zdanění obyvatelstvo ČR vůbec neprotestovalo. Tyto dva příklady za mnohé jiné ukazují, jak skóruje politická negramotnost obyvatel ČR, kteří se tím zásadně liší od západoevropských, kteří na takový špek neskočí.

Symbolem ekonomické transformace byl Václav Klaus. Prezident Zeman ho 28. října vyznamenal. Hned se začala ozývat kritika, že se za Klause tunelovalo, podniky se prodaly do zahraničí, že udělil amnestii... Co k tomu říci?

Že Klausova amnestie byla na objednávku, bude snad možné prokázat, až aktéři zemřou. Dnes je k tomu příliš brzo. Hlavní výtka vůči Klausovi zní, že se po cinkání klíči nepostaral o dostatečný předem daný právní rámec privatizace, a tak vše neblahé, co se při ní odehrálo, padá na vrub jeho a jeho vlády. Poznámka na okraj. Sice to nelze pro nepřístupnost ruských archivů dokázat, ale Edvard Beneš, Václav Klaus i Miloš Zeman se chovali a chovají jako kdyby byli agenti Moskvy, protože v určitých okamžicích jednali a jednají v ruských intencích.

Oponenti Zemana a Babiše obviňují prezidenta a premiéra z ohrožení svobody a demokracie. Oprávněně?

Formálně Zeman a Babiš je neohrožují, protože zákony, které by je mohly ohrozit, schvaluje Parlament. Avšak neformálně, tj. schopností ovlivňovat úřady a složky státu korupcí, vyvoláváním strachu z možného trestního stíhání či ze ztráty povolání, postavení, vyhrožováním, již oba ohrožovat svobodu a demokracii ve státě mohou. Babiš využívá i nedostatku politické kultury v ČR – neměl se nikdy stát pro střet zájmů již ministrem a dávno měl odstoupit. Jenže instituce presumpce viny u politiků, pomocí níž by byl již dávno sesazen, v Česku neexistuje, byť na Západě je zcela obvyklá. Zeman zase těží z mezer v mizerně napsané Ústavě ČR, aby se prosadil.

Jak nakládají ti, co se hlásí k odkazu Václava Havla, s jeho dědictvím? Je o něm s odstupem referováno objektivně?

Havla vybral na prezidentský stolec Pavel Tigrid po poradě s dvěma levicovými redaktory RFE v Mnichově. Pro své vlastnosti se Havel na to nehodil. Západní intelektuálové si ho ale oblíbili, takže tím, že byl prezident, pomohl ČR (ČSFR) na mezinárodním fóru. České obyvatelstvo mělo a má dodnes iracionální potřebu zbožňovat osobu stojící v čele státu. Zbožnění, ba ani obdiv nejsou ale u Havla a ani u Masaryka namístě. Havel se měl postarat o celonárodní diskurs o palčivých otázkách vyplývajících z minulosti, což neudělal. Dodnes též není jasné, na čem se dohodl se sovětskými tajnými službami v letech 1989-1990.

38 procent Čechů starších 40 let dle průzkumu tvrdí, že za socialismu bylo lépe. Čím to je?

Je to zřejmě důsledek reliktu z národního obrození, z tehdy rozšiřovaného romantického bludu, že všichni Češi pocházejí ze stejných skromných poměrů, z chudičkých chaloupek. Z toho plyne, že když všichni vycházejí ze stejných poměrů, měli by se mít všichni přibližně stejně dobře. Tento blud rovnostářství se dnes projevuje v podezíravosti, že když je někdo bohatý, tak určitě nabyl svého majetku nekalým způsobem, nebo se promítá do pořekadla: Když soused má kozu a já ne, tak ať mu chcípne!

Oněch 38 % českého obyvatelstva spatřuje v reálném socialismu rovnostářštější společnost, než je ta dnešní a doufají, že se zbohatlíky zatočí a ti se pak opět budou maximálně vyskytovat v nejvyšších špičkách státu, prostě tam, kde nebudou na očích, čili tolik vadit už nebudou. Svou roli zřejmě také hraje nynější pro ně nepříjemná povinnost mít za svůj osud větší odpovědnost než za doby reálného socialismu. Zcela zřetelně se to projevuje při srovnání míry ochoty Čechů se stěhovat za prací oproti obyvatelům západní Evropy.

Je Rusko 30 let po sametové revoluci naším nepřítelem?

Ano, protože se opět snaží vybudovat z okolních zemí pás spřátelených států. Je to náhradní cíl, protože je jasné, že Ruská federace se světovou velmocí již nikdy nestane, dokud USA budou největší těžitelé ropy a zemního plynu na světě. Ruská federace se pokouší alespoň v Evropě hrát větší roli a pokud by v tomto úsilí byla úspěšná, znamenalo by to pro tyto země vytržení z Evropské unie a příklon k zaostalému Rusku. Formálně by si zřejmě zachovaly svou samostatnost, ve skutečnosti by se nastolily poměry obdobné, jako panovaly za reálného socialismu. Dovoluji si předpovědět, že životní úroveň by v ČR klesla ještě níže, než byla před rokem 1989.

Proč? Od Evropské unie a Západu by byla ČR oddělena celní bariérou, třeba i nízkou, ale dostačující k tomu, aby méně kvalitní české výrobky ztratily na západních trzích svou dnešní cenovou konkurenceschopnost. Čím by se pak Češi živili? Montovny by z Česka odtáhly, výrobci komponentů by ztratili zakázky. Navíc Česko přestalo být už před lety soběstačné ve výrobě potravin! Českému obyvatelstvu by hrozila vysoká nezaměstnanost a hlad, v lepším případě mnoho potravin by bylo běžnému obyvatelstvu cenově nedostupných.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Oldřich Szaban

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Vlasovci: Pavel Novotný to prosadil. Ale teď přichází fakta. On je neuvidí rád

9:44 Vlasovci: Pavel Novotný to prosadil. Ale teď přichází fakta. On je neuvidí rád

ROZHOVOR Zastupitelé pražských Řeporyjí schválili záměr starosty Pavla Novotného na zbudování pomník…