Slavíme třicáté výročí 17. listopadu 1989. Jak dalekou cestu ušla za tu dobu Česká republika? Byla to úspěšná doba, či jsme ji promarnili?

Češi nevyužili po roce 1989 možnost se ekonomicky etablovat v západní Evropě navzdory kapitálu ochotně půjčovaného československými (českými) bankami. Proč investice směřovaly jen do domácích podniků, se můžeme jen dohadovat. Roli v tom mohly hrát obavy z podnikání a investic v cizím prostředí, přesvědčení, že po změně systému v Československu se dá doma vydělat více a rychleji než na Západě, že po českých výrobcích bude, když zmizela exportní omezení, velká poptávka v zahraničí. Pro neefektivně vyrábějící české podniky byly nakonec požehnáním, záchranou před krachem výroba dílů pro složitější západoevropské produkty a to, co se shrnuje pod pojem „montovna“.

Byť se obyvatelstvu Česka daří dnes ekonomicky nejlépe v celých dějinách, mohlo se dosáhnout o dost více. Zejména je politováníhodné, že nebylo alespoň dosaženo dosud nikdy nepřekonané míry svobod, demokracie a fungování právního státu panujících v českých zemích v rámci rakouského mocnářství. Demokracie je dnes z velké části zaručena jen na papíře, v praxi neprosaditelná, protože bez fungování právního státu nelze plné demokracie dosáhnout. A právním státem Česko není, což je způsobeno mizernými zákony a českým bohulibým zvykem zákony a nařízení od druhé poloviny 19. století obcházet a ohýbat.

Markantní vadou českého státu je nedostupnost práva, projevující se zejména v délce soudních sporů. Nápravu tohoto stavu, pokud k ní vůbec dojde, lze očekávat nejdříve za dvě tři generace, a to by musely být místo dosavadní tvorby českých zákonných paskvilů přebírány celé vyzrálé zákoníky ze západních zemí s kontinentálním právem a musel by se opustit v Česku oblíbený právní pozitivismus (neposuzovat vše rigidně podle litery zákona, nýbrž dbát i o soulad s duchem zákona).

Vyrovnali jsme se dostatečně s komunistickou minulostí?