Jak jste vnímal rozdělení moci v ČSSD poté, co se vzdal předsednictví strany Bohuslav Sobotka? Rozumíte oné rošádě? A je vám líto Bohuslava Sobotky?

Sám jsem v životě snad už prošel vším a s politikou jsem se blíže setkal již v roce 1974, když mi tehdejší režim zabavil řidičák i cestovní pas. Pak jsem si uvědomil, že i nebetyčná blbost může vyvolat „nelibost u vrchnosti“. To jsem ale odbočil od vaší otázky, takže zpátky k ČSSD. Zda se tam někdo rozhodl pro nějaké trojpapežsví – to ale byl pád do nejhorších hlubin křesťanství – tak to udělal asi z nějakých důvodů. Jde o to, že lidé v ČSSD se hádají již poměrně dlouhá léta. Když stranu řídil ještě Miloš Zeman, tak to sice mělo ještě nějaký punc a glanc a vypadalo to po nějakou dobu, že by socialisté mohli navázat na svou předválečnou tradici. Ale nakonec se to zvrtlo. Přitom se v té době médii hojně probíralo, jak je celá Evropa sociálnědemokratická, což se líbilo hlavně Jiřímu Paroubkovi. Podtext ale toho všeho byl, že „se všemi zatočí“. Však si vzpomeňme, jak se ještě předtím uvnitř ČSSD říkalo: „Budeme si své stranické knížky vázat do kůže členů ODS!“ To byl tedy „úžasný“ Zemanův výrok! Jak ale postupně sílily ambice této strany – vždyť i její překlad zní, že je to společenská vláda lidu – tak situace houstla. „Sociální“ se navíc spojuje se sociálním zařízením, tedy se záchodovým zařízením. Pro mne osobně tak velmi brzy začala tato strana představovat „záchodovou stranu lidu“. Viděl jsem v ní obrovské mocenské ambice lidí, kteří se snažili všechno schlamstnout. Začali tak opakovat chyby komunistů. To, co teď dělá ČSSD, je úplně stejné, co dělali komunisté před svým pádem. Oni se také snažili o podobné srandy, předstírali demokracii, a nakonec museli odejít. To samé teď čeká sociální demokraty... Končí stejně jako zhouba trojpapežství v křesťanství. Tam se ale naštěstí objevil František z Assisi, který nakonec křesťanství pozvedl z bahna. Teď jde o to, zda socani mezi sebou najdou nějakého Františka z Assisi, který by kladl důraz na lidskou stránku věci a vyzdvihoval lásku mezi lidmi a úctu ke zvířatům a lpěl na obraně bezbranných. Dá se to ale oživit? Jedině tak, že by se vše škrtlo a začalo od nuly. Prostě sociální demokracii by někdo měl dát novou náplň. A pokud se nikdo takový nenajde, tato strana končí. Zbude z ní něco jako „strana ze žabího hlenu“, nebo „heydrichova strana zpětného zrcátka“... Bude to prostě jen sdružení náhodných lidí k získávání nějakých výhod. A když pak ty výhody získají, tak to zase půjde k šípku. Může se stát všechno, dokonce i to, že by někdo zakázal jiné strany...

Může být oním „Františkem z Assisi“ Lubomír Zaorálek, anebo Milan Chovanec?

Ani jeden, ani druhý! Oni dva jsou uzamčení v těch mocenských ambicích, o nichž jsem hovořil. František z Assisi byl osmnáctiletý mladík, honil ženský a páchal různá alotria, ale nakonec se mu to vše v hlavě srovnalo a dosáhl osvícení. To se u duchovně založených lidí stává. Jenže u těch „starých páprdů“ tohoto typu k tomu už dojít nemůže. Ke zvratům v hlavě může dojít jen mezi šesti až třiatřiceti lety. Později se už lidi dostanou do pastí vlastního ega a z toho už pak není úniku. Oni dva navíc mají karmicky v hlavě navalené balvany mocenských ambicí. I kdyby nechtěli, musejí plnit úkoly v rámci touhy všechno totalitně schlamstnout. Ti tedy nemohou zasáhnout do nějakého vývoje, musí na scénu přijít někdo nový a čistý. Anebo očištěný či osvícený – v tom duchovním slova smyslu. Tím nemyslím v duchu osvícenství Josefa II., ale v linii duchovního osvícenství, což je něco jiného. Mám na mysli poznání nejvyšších pravd, nejenom vnějších, ale i vnitřních. Neříkám, že ČSSD končí totálně, ale oni již tak zabředli nejenom finančně, ale i majetkově do problémů kumulace moci, že v současné době z toho už není úniku.

Nemůže být tím „osvíceným“ člověkem Jiří Paroubek, jenž se chtěl do strany vrátit, ale ústředí ČSSD jej tvrdě odmítlo?