Zakladatel ÚSTR Žáček o největší chybě polistopadových politiků, komunistech i Havlovi a KGB

31.10.2014 11:00

25 LET OD LISTOPADU ´89 Pavel Žáček, historik, zakladatel Ústavu pro studium totalitních režimů a jeho bývalý ředitel se obává toho, že osoby, které stály v listopadu 1989 na „druhé straně barikády“, tedy na straně komunistického režimu, dnes získávají navrch. „Provokativně se proto ptám: Jaký pak měl listopad 1989 smysl?“ Aby se po 25 letech pod jinou značkou opět dostaly k moci?“ Žáček v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz hovoří o dnešní erozi listopadových hodnot, zapomínání, komunistických kádrech, roli sovětských tajných služeb i o destrukci naší jediné instituce historické paměti.

Zakladatel ÚSTR Žáček o největší chybě polistopadových politiků, komunistech i Havlovi a KGB
Foto: Archiv P. Žáčka
Popisek: Pavel Žáček

Jak Vy vzpomínáte na listopad 89?

Protože jsem ještě v den studentské demonstrace nevěřil tomu, že v brzké době padne komunistický režim v Československu, a domníval jsem se, že se ještě dlouho nepodaří pohnout dělnickými a rolnickými masami, uplacenými různými sociálními výhodami, tak jsem listopad 1989 vnímal jako zázrak. Pro mě bylo 17. listopadu 1989 vrcholem již jen zorganizování stavovské studentské demonstrace a přiznám se, že jsem patřil k radikálnějšímu studentskému křídlu, pro nějž bylo logické, že se musí z Albertova, respektive Vyšehradu dojít až na Václavské náměstí. Režim se v důsledku nepromyšleného zásahu na Národní třídě hroutil jako domek z karet a nám dvacetiletým jako by padl celý svět k nohám.

Bylo to krásné, opojné, najednou jakoby se zrychlily dějiny, ale z dnešního pohledu to bylo také velmi naivní. Studentské hnutí se začalo velmi rychle vnitřně rozpadat a dostalo se do vleku Občanského fóra, do vleku „velké politiky“. Myslím, že jsme splnili svou historickou úlohu, byli jsme zprvu logicky nejradikálnější součást opozičního hnutí. Pak už jsme s přáteli v redakci Studentských listů po dva roky před veřejností vytvářeli pocit, že studentské hnutí existuje a ovlivňuje vývoj v zemi a přitom se například česko-slovenské studentské vztahy rozpadly jako první ještě předtím, než se vše přeneslo na nejvyšší politickou úroveň.

Co Vás napadne jako první, když se někdo zeptá na Vaše hodnocení polistopadového vývoje v České republice?

Svoboda, demokracie, pluralita, pozitivní emoce, solidarita, přátelství generace roku 1989, které mimochodem ve valné většině případů vydrželo až dodnes, ale také nepřipravenost, nevzdělanost, nedůslednost, úpadek morálky, ztráta hodnot, respektive neschopnost tyto hodnoty obnovit a v neposlední řadě též úplatnost. 

Vyrovnali jsme se s minulostí?

Pochopitelně nevyrovnali. První politická garnitura, účelově složená z odpadlých normalizačních komunistů, osmašedesátníků, disidentů atd. byla málo radikální, nechala komunistické straně obrovský prostor, která té situace pochopitelně dokonale využila. Jsme dnes kromě Ruska (vynechám státy, kde jsou u moci) jedinou zemí, kde mají komunisté tak velké postavení i tak silný vliv. Pomalá výměna komunistické nomenklatury, odpor polistopadových lídrů proti trestnímu postihu komunistických zločinů, neschopnost odtajnit a zpřístupnit archiválie komunistické moci včetně stranických archivů (převzatých dle zákona do „rukou lidu“ a pak „ve jménu lidu“ opět utajených) i archivů komunistických bezpečnostních složek, nedůslednost lustrací, postupná legitimizace komunistické strany, nezájem akademické obce (zčásti před listopadem sloužící komunistické propagandě), to všechno dohromady způsobilo, že jsme se s ničím v zásadě ani vyrovnat nemohli.

Nicméně důležité je, že jsme se pokusili. Vzpomínáte, jak po listopadu 1989 někteří tvrdili, že nyní je nutné se dívat do budoucna, že na rekriminaci minulosti není čas („Nejsme jako oni“)? Aby po dvaceti a více letech titíž říkali, že to byla chyba a vše se mělo udělat hned po listopadu? Každému, kdo chce poctivě přispět k poznávání naší totalitní minulosti a jejímu překonávání, jako k řešení důležitého celospolečenskému fenoménu, se postaví do cesty politický mainstream, živený komunisty a jejich ideovými spojenci (tehdejšími i dnešními), který dříve či později celý proces zdiskredituje a zastaví. Smutné zjištění. A proto zde dnes, po pětadvaceti letech, máme takové zmatení idejí a názorů, které vede až k pocitu, že volby vlastně vyhrávají lidé, kteří v listopadu 1989 prohráli.

  • Milan Uhde, Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.

Mnozí si v listopadu mysleli, že komunistická strana časem zanikne, což se nevyplnilo. Jsou komunisté dnes jiní než dříve?

Ano, ukazuje se, že umožnění další činnosti komunistické straně byla zřejmě největší chyba listopadové a polistopadové politické garnitury. Myslím, že to vyplynulo z toho, že tehdejší postkomunistická elita nebyla schopna analyzovat aktuální stav české a slovenské společnosti, nemluvě o situaci v samotné komunistické straně, a predikovat správně další politický a statoprávní vývoj. A ke komunistům: Jsou jiní i nejsou. Stále pokračují v politice dvojí tváře: Jednu mají pro demokratickou většinu a druhou pro vlastní členstvo a tvrdé voličské jádro. Každopádně existence komunistické strany blokuje utváření demokratických levicových koalic na republikové úrovni, v podstatě pro všechny demokratické subjekty jsou jako vládní partner stále nepřijatelní. Jejich adorace komunistického režimu, neschopnost přiznat, že nešlo o excesy jednotlivých členů nomenklatury či příslušníků mocenských složek, tj. Státní bezpečnosti, armády, prokuratury, soudů, Pohraniční stráže, Lidových milicí a dalších, ale o komplexní totalitní mechanismus, nemluvě o zákulisní iniciaci útoku na Ústav pro studium totalitních režimů, zabraňuje jakékoliv spolupráci s demokratickými politickými silami či s občanskou společností.

Anketa

Byla léta 1990-2014 pro naši zemi úspěšná?

12%
88%
hlasovalo: 66365 lidí

V rozhovoru pro ParlamentniListy.cz signatář Charty 77, pozdější zaměstnanec BIS, nyní spolupracovník České pozice a Lidových novin Jan Schneider uvedl na Vaši adresu: „V prvním díle svého opusu Vypovídat pravdu a nic nezamlčet uvádí svědectví o jednání se sovětskými armádními představiteli v Milovicích, kteří hrozili zasáhnout v okamžiku, kdy by československá armáda šla proti svým občanům.“ Jak to tedy bylo s vlivem Sovětského svazu při převratu?

Ke spikleneckým teoriím tohoto „odborníka na zpravodajské služby“ nemá smysl cokoliv uvádět. Kritizuje či komentuje něco, k čemu měl zaujmout stanovisko kdysi jako příslušník polistopadové bezpečnostní služby, od které se to tehdy čekalo. Ale zjevně toho nebyl schopen, tak jako řada dalších „odborníků“, kteří se do tajných služeb shodou náhod, svého druhu klientelismu či protekcí dostali. Jeho citát potvrzuje, že první díl edice dokumentů ani nečetl (nic takového tam není), zamlčel navíc, že po cenzuře současného vedení Ústavu pro studium totalitních režimů musela její druhý díl vydat Liberálně konzervativní akademie CEVRO. Vzhledem k faktu, že ten druhý díl mj. obsahuje výslechy špiček Státní bezpečnosti, je logické, že v nich nalezneme i některé reflexe činnosti sovětských bezpečnostních složek v Československu, zejména KGB.

Máme nějaké důkazy nebo alespoň výpovědi o roli sovětských tajných služeb, o vzkazech z Moskvy jak československému vedení, tak případně rodícímu se Občanskému fóru? 

Ano, v omezené míře máme k dispozici dokumenty či informace o aktivitách příslušníků vybraných hlavních správ KGB. Pracovníci expozitury KGB u kontrarozvědky (II., III. a XII. správa SNB) a rozvědky (I. správa SNB) pod velením generálmajora Borise Nikolajeviče Voskobojnikova  působili na federálním ministerstvu vnitra asi až do 27. listopadu 1989, pak opustili přidělené úřadovny a stáhli se na zastupitelský úřad SSSR. Do té doby dostávali k dispozici ruské překlady denních svodek získaných agenturní sítí či odposlechy Státní bezpečnosti tak jako kdykoliv v předchozím období. Můžeme navíc předpokládat, že tomu tak bylo prostřednictvím kurýrního systému i nadále, odhadem do konce roku 1989 (v případě rozvědky pak až do jara 1990).

Z ruských pramenů vyplývá, že byla posílena legální rezidentura I. hlavní správy KGB v Praze o odborníky - analytiky, kteří evidentně hned v Praze hodnotili a komentovali oficiálně i tajnou cestou získané informace. Ještě ve dnech 27. - 30. listopadu 1989 navštívil Hlavní správu rozvědky SNB náčelník správy "R" sovětské rozvědky generálmajor Alexandr Ivanovič Šelenkov - jednání se prý týkala plánovací a analytické činnosti. Co si soudruzi doopravdy říkali, o tom můžeme pouze spekulovat. Ruské archivy SVR pochopitelně mlčí. Na základě zkušeností z roku 1968 (operace PROGRESS) se můžeme navíc oprávněně domnívat, že v Československu působila i nelegální součást I. hlavní správy KGB. Koncem listopadu, v prosinci 1989 a lednu 1990 (už pod prezidentem Havlem!) navíc Státní bezpečnost zesílila sledování důstojníků americké zpravodajské služby, evidentně v úzké spolupráci s KGB, respektive pro sovětskou rozvědku. Blíže odkazuji na svou relativně vyčerpávající studii KGB a 17. listopad 1989.

Disident Schneider také uvedl: „Nezbývá než doufat, že se svědkové rozpovídají, dokud ještě mohou. Z několika stran ale cítím přetrvávající strach, nebo alespoň velkou opatrnost hovořit o tom, jak to tehdy opravdu bylo. Mnoho lidí má totiž na oněch černobílých mýtech postavený velký byznys.“ Co říkáte na tuto myšlenku?

Pan Schneider neví nebo zapomněl, že události 17. listopadu 1989 byly v první polovině devadesátých let minulého století pod drobnohledem vyšetřovacích orgánů, prokuratur, soudních orgánů, či vyšetřovacích komisí, které podchytily stovky či spíše tisíce stále ještě neznámých svědectví o pádu komunistického totalitního režimu. Mnou publikované výpovědi parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 (tzv. Rumlova komise) tvoří pouhý vrchol informačního ledovce. I tato svědectví však někomu vadí. Logicky jde o komunisty, kterým deformuje jejich sebeprezentaci i vidění světa, na pováženou však je, že také současnému vedení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) či archivu Poslanecké sněmovny, který u matérie, jež měla být z rozhodnutí Federálního shromáždění ČSFR vydána již v roce 1992, zastává stanovisko, že je nutné od Milouše Jakeše či generála Alojze Lorence nejprve získat souhlas a teprve pak jejich svědectví získané ve veřejném zájmu publikovat.

Samozřejmě nevylučuji, že svědectví nepodali všichni relevantní svědci, případně ani to, že všichni do protokolů neuváděli pravdu či celou pravdu. Odmítám však spiklenecký pohled na listopad 1989, když nemáme odborně zpracovanou matérii, která je k dispozici, a hospodské spekulace o tom, kdo má strach anebo o čí jde „velký byznys“. Fatálním problémem podle mého názoru zůstává latentní nezájem historické obce, neboť čeští historikové či kompetentní historické instituce podstatnou část témat listopadu 1989 v podstatě nepovažují za hodnou pozornosti. To je daleko závažnější, tento stav podporuje politiku zapomínání, dezinterpretace naší nedávné minulosti, nebezpečnou relativizaci tzv. normalizační éry komunistického totalitního režimu, je to podhoubí různých spekulací, dokonce si myslím, že to podporuje současnou erozi hodnot listopadu 1989. To je velmi smutné zjištění k 25. výročí listopadu 1989.

Většina dříve oslovených respondentů, které jsme požádali o bilanci posledních 25 let, označila za největší porevoluční osobnost Václava Havla. Koho jmenujete Vy? A jak vidíte Havla, jeho roli, jeho zásluhy a jeho dědictví?

Vnímám to obdobně, ve vší rozporuplnosti doby a nakonec i osobnosti Václava Havla. Dnes jsme ovšem konfrontováni s osobnostmi veřejného života, či dokonce politickými proudy, které nejenom popírají zásluhy, či negují dědictví Václava Havla, ale také jeho antipódu - Václava Klause. Tak je dnes situace složitá. Zdá se, jakoby tyto osoby stojící v listopadu 1989 navíc na „druhé straně barikády“, tj. straně komunistického režimu, dnes získávaly navrch. Provokativně se proto ptám: Jaký pak měl listopad 1989 smysl? Aby se po 25 letech pod jinou značkou opět dostaly k moci?

V posledních měsících se po delší době rozvířila debata nad zahraniční politikou ČR a jejím geopolitickým ukotvením na Západ. Je s odstupem času dobře, že jsme členy EU a NATO?

Samozřejmě, že je to nejlepší geopolitické ukotvení. Nedovedu si představit, že by tomu tak nebylo. Pouze v rámci EU i NATO jsme schopni čelit některým starým (ruský imperialismus) i novým (islámský fundamentalismus etc.) výzvám. A to i přesto, že s některými procesy v rámci EU je obtížné či rovnou nemožné se identifikovat. Určitě je nutné se postavit všem excesům zpochybňujícím naše postavení a naši roli zejména v NATO. 

Jak by měl podle Vás dál fungovat Ústav pro studium totalitního režimu? Jaké má před sebou nejdůležitější kroky?

Nejdůležitějšími očekávatelnými kroky by mělo být, že se Senát konečně opravdu a se vší zodpovědností začne zabývat kritickou situací v této státní instituci. Až dosud nese politickou zodpovědnost za zvolení nekvalitních lidí do Rady ÚSTR (dokonce možná dvou z nich zvolených v rozporu se zákonem), kteří vygenerovali v cinknutém výběrovém řízení nelegitimní vedení, podléhajícího politickým destrukčním proudům a kumulujícím finanční ztráty, za než někdo v brzké budoucnosti ponese trestně-právní odpovědnost a které také někdo bude muset do koruny zaplatit. Buď zainteresovaní radní odstoupí, anebo by měli být odvoláni za permanentní porušování platných právních norem.

Veřejně prezentovaná „depolitizace“ vedla k nebývalému vlivu politiků na ÚSTR i Archiv bezpečnostních složek (ABS), vytvořila se podivná koalice TOP 09 (radní Benešová, Bárta, ředitel Hazdra), zelených (radní Uhl, náměstci Matějka, Stránský ad.), sociálních demokratů (radní Jelínek, dříve Bureš), která krok po kroku, od nezákonného odvolání Daniela Hermana z postu ředitele ÚSTR na základě politického zadání, destruuje tuto naši jedinou instituci historické paměti a krok za krokem uzavírá Archiv bezpečnostních složek, do jeho čela jakoby se vrátil mrazivý duch ministerstva vnitra z doby před podzimem 2006 (ředitelka Ptáčníková, zástupce Zeman). A tento podivný politický slepenec podpořil vicepremiér a ministr financí Babiš (ANO), který se bude v brzké době divit, když jím neuváženě uvolněné finanční prostředky budou kumulovat další ztráty pro rozpočet ÚSTR.

Dalšími kroky bude náprava současného stavu, zastavení nezákonného převodu (eufemismus pro propuštění) čtvrtiny zaměstnanců ÚSTR, změna vedení ÚSTR i ABS a návrat odvolaných a vyhozených vedoucích, prostě minimalizace škod na státním majetku i finančních ztrát, které neustále kumuluje současné nekvalifikované vedení ÚSTR i ABS. Archivní správa ministerstva vnitra, dosud pupeční šňůrou propojená s Radou ÚSTR i vedením ABS, bude muset řešit dříve či později fakt, že vedení archivu opouští na Žižkově jedinou budovu s depozitáři, která není v zátopovém pásmu. Jakoby nestačil fakt, že vedení ÚSTR ani ABS nebylo schopno zabránit, že jim do archiválií natekla voda střechou, a proto se stěhují blíže k Vltavě. Ať již soudy s nezákonně odvolanými a propuštěnými zaměstnanci dopadnou jakkoliv, je pouze otázkou času, než do kritické situace vstoupí příslušné kontrolní orgány, policií počínaje, finanční kontrolou a NKÚ konče. Teprve radikální personální změny zajistí plnění úkolů dle zákona (v podstatě žádný z úkolů příslušného paragrafu zákona č. 181/2007 Sb. není bezezbytku plněn) i obnovu důvěry mezinárodní komunity institucí historické paměti v ÚSTR i ABS.

Co se týká listopadu 89, existuje teorie o tom, že „sametová revoluce“ byla více či méně organizovaným předáním moci, při kterém vlastně k žádné zásadnější mocenské změně nedošlo. Co si o tomto názoru myslíte?

Tak zcela jistě byla „sametová revoluce“ více či méně organizovaným předáním moci, při kterém byla rozrušena nejvyšší komunistická nomenklatura, odstavena od svých mocenských složek a zahájen proces předávání moci ze stranických struktur na struktury státní. Faktem ale zůstává, že část středních či nižších článků nomenklatury zůstalo ve funkcích, skryto mj. ve stínu premiéra Mariana Čalfy anebo v bezpečnostních či armádních složkách. K zásadní mocenské změně bezesporu došlo, povaha moci se rozhodně změnila. Nepřipravená opozice však nebyla schopna sama vládnout a část komunistických kádrů bohužel k výkonu moci potřebovala. To byl ovšem fatální problém („morálka“ vs. „profesionalita“), se kterým se ve veřejné správě v podstatě vyrovnáváme dodnes.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Daniela Černá

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Nikdy, nikdy, nikdy! Babiš je jako malý chlapeček, co se šprajcne a bouchá pěstičkou. Masaryk by se v hrobě obracel. Hejtman Netolický navrhuje zásadní změnu

20:39 Nikdy, nikdy, nikdy! Babiš je jako malý chlapeček, co se šprajcne a bouchá pěstičkou. Masaryk by se v hrobě obracel. Hejtman Netolický navrhuje zásadní změnu

ROZHOVOR Hejtman Pardubického kraje Martin Netolický poskytl ParlamentnímListům.cz svůj pohled na ka…