Třicet let žijeme v demokracii. Co se nám podle vás během těch třech desítek let, kdy tady máme svobodu, povedlo a co naopak, co vás třeba zklamalo?
Myslím, že se najde jenom málo těch, kteří by si neuvědomovali, že od listopadu 1989 žijeme ve zcela jiné zemi... změnilo se naprosto vše. Pro někoho, jak už to tak bývá, nastaly „zlaté časy“, pro jiné „zlaté časy“ v listopadu 1989 skončily... není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem... a stejné to je i se společenskými a politickými pořádky. Ale nelze zpochybňovat, že naše země vzkvétá...
Koho chcete nejvíc vidět v Radě ČT? Jen jedno jménoAnketa
Zajímalo by mne, jak se z vašeho pohledu během těch porevolučních let změnila naše politická scéna? Který politik pro náš stát podle vašeho mínění opravdu hodně udělal a který nám spíše uškodil?
Základem změny byla zcela jistě zcela zásadní proměna politické scény v naší zemi... ani to jinak být nemůže. Chodíme k volbám, chodíme k nim dobrovolně a volíme si své zástupce... a ti nám pak vládnou. Jen mám někdy pocit, že v nás, i v čase fungující demokracie, stále žije revoluční duch a že bychom rádi věci měnili podle své osobní libosti a momentální vůle. Vrcholným aktem demokratického uspořádání v zemi jsou volby... a když volby nějak dopadnou a občané vyjádří svoji vůli, je povinností každého demokrata volbu národa respektovat. Byť by mi někdy skřípaly zuby... to se samozřejmě nevylučuje... ale jinak to nejde... respektive myslím, že jenom tak je to správně...
Když se zase vrátíme o těch třicet let zpátky, jak vzpomínáte na první týdny, měsíce a třeba i roky po listopadu 1989? Co se vám z toho období nejvíc vybaví?
Pro mě docela rychlá politická změna v roce 1989 nebyla zrovna lehká... a už vůbec ne snadná. Byl jsem zaměstnaný v tehdejší Československé televizi, a i když jsem neměl se zpravodajstvím ČT společného vůbec nic, dělal jsem zábavné pořady a pořady dramatické, všichni v ČST jsme byli de facto zaměstnanci ÚV KSČ... a já byl navíc členem KSČ. Pravda naivním, ale byl jsem členem. V revolučních dnech roku 1989 jsem zrovna točil seriál Dlouhá míle, jednu z hlavních rolí tam hrál například Petr Čepek, velký kamarád mnohých představitelů revolučních změn v naší zemi a kromě toho jsem měl štáb plný těch, kteří místo na Strahovském tartanovém oválu při natáčení scén do seriálu chtěli být na Václavském náměstí... tam se děly věci, které je zajímaly prioritně. Tam se tvořily dějiny...
Tak jsem se na Václaváku ocitl i já... a věděl jsem při pohledu na ochoz Melantrichu, že jako člen KSČ a zaměstnanec televize přímo řízené příslušným oddělením ÚV KSČ to v následujících dnech, měsících a letech nebudu mít snadné. Moje tehdejší manželka Tatiana byla také zaměstnaná v ČST jako vedoucí oddělení dovážejícího zahraniční pořady a filmy, byla původem ze staré klasické stranické rodiny, také byla členem KSČ a také ona se ocitla v situaci, která pro budoucnost nesignalizovala růžové časy... zrovna jsme čekali naše společné třetí dítě... a když ho porodila, byla pozvána jedním z tehdejších rychlokvašných šéfů do jeho pracovny v ČST a tam jí bylo oznámeno, že v televizi končí. Na chodbě kočárek, 2–3měsíční dítě v náručí... a na shledanou, milá paní. Že měla k práci, kterou v ČST vykonávala, nejvyšší možnou kvalifikaci a také předpoklady, vysokoškolské vzdělání v oboru na Karlově univerzitě a kvalitní jazykové vybavení, nebylo nic platné. Přicházela logicky jiná garnitura. Tak jsem dopadl i já... stal se ze mě ze dne na den „nepotřebný režisér“... přesto, že jsem do té doby pro ČST vyráběl nejsledovanější pořady... ale tak už to chodí. Takže listopad 1989 pro mě zdánlivě nepřinášel „zlaté časy“...
A celkově, z vašeho pohledu, co znamenal listopad 1989 a následující roky pro české umělce? Přišla svoboda, pro mnohé neomezené možnosti, ale také obrovská konkurence ze Západu, na kterou jsme do té doby nebyli zvyklí…
V televizi byla situace trošku jiná než v klasickém šoubyznysu. ČST vyráběla pořady pro české konzumenty, kteří milovali svoji, tedy naši, původní českou tvorbu. Měli jsme dlouhou řadu vynikajících scenáristů i režisérů, kameramanů, scénografů, herců, muzikantů... jména jako Dietl nebo Hubač, Filip nebo Moskalyk jsou navěky nezapomenutelná... takže i „nová doba“ vyžadovala, aby pro obrazovku nadále vznikala původní česká díla. A mluvit o porevolučních „neomezených možnostech“ je poněkud naivní... pravda, politické limity zmizely, ale přišly limity jiné, stejně nemilosrdné a tentokrát již českou chytrostí až mazaností neobejitelné... limity finanční...
Psali jsme:
Například František Ringo Čech mi v rozhovoru řekl, že mu po roce 1989 televize přerušila jakoukoliv spolupráci, že se mu smáli do očí. Řekl také: „Jaký je rozdíl mezi soudružkou Balášovou a šéfem porevoluční zábavy v České televizi, když mě na 25 let odstřihli úplně od mé televizní práce?“ Co na jeho slova říkáte?
Já samozřejmě Ringovi rozumím... já jsem byl také odstaven... ale v naší branži to je ještě malinko složitější... my jsme k naší práci VOLENI, POVOLÁVÁNI... a může se stát, že nás nikdo nepovolá. Není v tom třeba žádné politikum, děje se tak v každé době. Nikdo z nás nemá své místo jisté... je mnoho povolaných a málo vyvolených... ať jsme sebelepší nebo sebeslavnější... samozřejmě že v této volbě hrají svoji důležitou roli i zcela zdánlivě nedůležité faktory... nejen příbuzenské vztahy, ale třeba i osobní sympatie, nebo naopak antipatie, ale i vkus šéfů a jejich rodinných příslušníků, třeba manželek... bylo to tak vždy a také vždy to tak bude...
Fotogalerie: - S Kocábem o sametu
Vy jste podepsaný i pod „porevolučními“ velmi úspěšnými seriály, jako jsou například Cesty domů nebo Pojišťovna štěstí. Ale i tak se dá říci, že jste těsně po revoluci vlastně zažil něco podobného, co popisuje František Ringo Čech…
Ano, jak jsem již podotkl, i já jsem byl po roce 1989 nemilosrdně odstaven... byla mi odňata práce, kterou jsem dělal a kterou jsem i docela dělat uměl... byl jsem prohlášen za „nepotřebného režiséra“, a tak jsem hledal svoji novou pozici na „trhu práce“... složenky jsem musel platit dál... založil jsem svoji cestovní kancelář, jmenovala se tehdy AG PRIVAT a dováželi jsme do Česka, zejména do Prahy, mraky turistů... a hledali jsme pro ně v Praze zejména bydlení, což v porevolučních letech byl dost problém. Zájem velký, postelí v Praze málo...
Změna režimu v roce 1989 o pár let později přinesla i rozdělení Československa. S odstupem doby, bylo to dobré rozhodnutí? A jak jste se k tomu stavěl tehdy?
Myslím, že vytvoření Česka a Slovenska bylo rozumné... sice to nebylo levné, ale zejména Slováci jsou navýsost spokojeni. Mají svůj vlastní stát, vládnou si sami, jsou dnes respektovanou evropskou zemí, mezi malými evropskými státy hrají vážnou roli... ano, myslím, že tak je to správně. Nezapomeňme, že za náš kultivovaný spořádaný „rozvod“ jsou odpovědni zejména dva pánové: Klaus a Mečiar. Jenže, naším národním povahovým rysem, dost nešťastným, je snadno a rychle zapomínat. Zejména na ty, kteří nám způsobili dobro a pomohli nám... naopak dokonale umíme neodpouštět těm, kteří nám kdy šlápli na kuří oko...
Psali jsme:
A opět, co toto rozdělení znamenalo pro tehdy československé umělce? Například Dalibor Janda mi řekl, že měl možná v tehdejším Československu víc fanoušků na Slovensku než v Čechách, alespoň podle hlasů, které dostával ve Zlatém slavíkovi…
Zmenšil se prostor, kde jsme mohli prodávat svoji práci... logicky to není situace zrovna příznivá. Ale umělci ze šoubyznysu si moc stěžovat nemohou... na Slovensku měli, a stále mají, mnoho příznivců a nikdo jim jezdit na Slovensko a tam koncertovat a vydělávat nezakázal. Ba naopak. Samozřejmě zisky z produkce v Mnichově a v Prievidzi jsou velmi a zásadně rozdílné...
Když se podíváme do takzvaných divokých devadesátek, máte pocit, že jsme to tehdy vzali lidově řečeno za správný konec? Povedla se ekonomická transformace? Co například známá „kupónovka“?
Nesoudím... nerozumím tomu, odborně o tom nemám nejmenší ponětí... ano, jistě, všechno mohlo být i jinak... vždycky může být všechno i jinak... ale podíváte-li se, jak si dnes žije průměrný Čech a celý český národ, myslím, že nelze než říci: ano, dopadlo to s námi dobře... a budeme-li se ještě padesát let hodně snažit, staneme se tou vysněnou bohatou evropskou zemí, kde se žije stejně dobře jako kousek od Mnichova... rozhodně, měřeno spotřebou obyvatel, nemohlo to dopadnout lépe... a že jsou mezi námi extrémně bohatí a bohužel také chudí... nemůžete chtít, aby napršelo, a nadávat na kaluže...
Především v těch prvních porevolučních letech řada podniků v tehdejším Československu a později i v ČR zanikla. Jak si to vysvětlit a co v této souvislosti považujete za největší škodu?
Myslím, že řízená a obávám se i záměrná likvidace některých podniků i celých odvětví, v nichž jsme byli hodně dobří, je darovací daň za naši svobodu. Někomu to prospělo... nám nikoliv, ale našli jsme pro své šikovné pracovité ruce jiné příležitosti a zase v nich budeme patřit ke špičce. Nemám o nás strach...
„Tohle se dříve nedělo,“ komentujeme občas některé kriminální případy, které čteme v médiích, vídáme v televizi de facto denně. Máte pocit, že dříve bylo v ulicích opravdu bezpečněji, nebylo tolik vražd a dalších kriminálních případů, nebo mají pravdu ti, kteří tvrdí, že toto všechno bylo i dříve, jen se o tom nesmělo mluvit? Jak to vnímáte jako otec dvou celkem ještě malých dětí?
Dějiny lidstva jsou dějinami násilí... a o násilí páchaném na našem území se nemlčí, ale s gustem píše... je to kvalitní potrava pro prodej tiskovin všeho druhu i vší kvality... jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě... a to není zrovna málo tam, kde je násilí běžným společenským produktem. Važme si toho...
S kriminalitou a pocitem bezpečí vlastně tak trochu souvisí i další otázka. Co nám přineslo a co vzalo absolutní otevření hranic? Když se na to podíváme třeba i v souvislosti s takzvanou uprchlickou krizí nebo s tím, co se děje aktuálně v Řecku…
Pokud slýchám, že za bolševika jsme si žili lépe, jediné, co je naprosto všemi minulému režimu neodpustitelně vytýkáno, jsou zazděné hranice, zákaz cestování, nesvoboda pohybu... teď máme hranice otevřené, můžeme, kam chceme... ale to s sebou logicky přináší i bé, nic není jenom černé nebo jenom bílé... strašně snadno zapomínáme, že věci dobré v sobě skrývají i věci obtížně přijatelné... stejně jako smíme ve volbách svobodně vyjádřit svoji vůli, ale neradi přijímáme, že ne vždy vítězíme my, a neradi se smiřujeme s faktem, že vítěze těch ostatních musíme povinně ze zákona do příštích voleb respektovat...
Třicet porevolučních let jsme už na začátku zhodnotili, jak ale vidíte vývoj jak České republiky, tak i Evropy dál? Myslíte si, že nás čeká hezká budoucnost?
Já jsem z principu své nátury optimista. Myslím, i když nejsem slepý a vidím spoustu problémů a chyb, že jdeme správným směrem... budeme-li dostatečně moudří a méně závistiví, bude se na tomto území žít i v budoucnu velmi dobře, i když my už tady nebudeme. Žijeme v nádherné zemi, a čím víc poznávám svět, tím intenzivně si to uvědomuji...
Psali jsme:
autor: David Hora
