Odchod vojáků z Afghánistánu vyvolal velkou diskusi. Způsob, jakým vojáci odešli, je pak z mnohých stran ostře kritizován. Jak vy to, jako bývalý voják, absolvent válečné akademie a velitel tankové divize, hodnotíte?

Předně bych chtěl říct, že v armádě již nejsem třicet roků. Rád bych se ale vrátil do let, kdy odcházela z Afghánistánu sovětská vojska. V roce 1986 až 1988 jsem studoval na válečné akademii v Moskvě. V té době jsme ještě netušili, že za necelý rok budou sovětská vojska vyvedena z Afghánistánu. S námi tam studovala spousta sovětských důstojníků, kteří válkou v Afghánistánu prošli. Jeden z mých spolužáků byl dokonce velitelem výsadkového praporu, který obsazoval v prosinci 1979 prezidentský palác v Kábulu, čímž intervence tehdy začala. Takže, když jsme se v době studia v soukromí potkali, samozřejmě jsme se o situaci v Aghánistánu neformálně bavili.

Vyprávěli nám, že tam bylo více než desítka tisíc mrtvých a stovky tisíc zraněných mladých sovětských hochů ve věku kolem osmnácti až dvaceti let a samozřejmě také mnoho mladých důstojníků, kteří těm bojovým rotám veleli. V době našeho studia v Moskvě již běžela naplno tzv. „Perestrojka“, které ale nikdo z nás moc nerozuměl. Všichni jen papouškovali obecná stranická usnesení, ale životní úroveň občanů šla radikálně dolů. Mimochodem, protože ti z nás, kteří jsme byli v Moskvě bez rodin a bydleli jsme na takzvané svobodárce, jsme si sami vařili snídaně a večeře, tak jsme chodili o víkendech nakupovat potraviny na tak zvané rynky, neboli tržnice. A to proto, že státní obchody byly prázdné.