Pane předsedo, jsme na počátku nového roku a z úst premiéra Andreje Babiše a dalších vrcholných představitelů státu slýcháme samé superlativy o tom, jak se máme skvěle, jak se České republice daří, jak se všem přidává. Takže je všechno v pořádku a vy nemáte co na práci, je to tak?
Podle toho, co říká pan premiér, se přece nedá posuzovat, jestli odbory mají, nebo nemají dost práce. V této chvíli běží kolektivní vyjednávání, máme v Poslanecké sněmovně návrh na možnost, aby všichni v České republice měli pět týdnů dovolené, dohodla se minimální mzda, do toho jdou různé zprávy z vnějšího světa, přichází téma Zelené dohody pro Evropu, a to jsou všechno věci, které jsou nesmírně vážné, my na tom intenzivně pracujeme a připravuje se hospodářská strategie České republiky, začnou diskuse na téma evropského semestru, z něhož vyplyne tzv. Národní plán reforem, začne se připravovat státní rozpočet. Dál běží kolektivní vyjednávání, které nebude snadné, doporučujeme růst mezd ve výši šesti až sedmi procent. To jsou všechno věci, které nás extrémně zajímají. Probíhá i diskuse na téma stravenkových paušálů, zrušení superhrubé mzdy se svými důsledky, a to nás nijak klidnými nenechává.
Česká republika je na tom v celosvětovém měřítku dobře, i co se týká hospodářského růstu, ale jsou skupiny obyvatel, které o tom už tolik hovořit nemohou. Rodiny s dětmi, lidé, jejichž nicotné dluhy přerostly v neakceptovatelné exekuce. Máme tady lidi, kteří nemohou sehnat vlastní bydlení, protože ceny v tomto sektoru několikanásobně přerostly růsty příjmů, a to mluvíme o lidech, kteří poctivě pracují, dostávají mzdu. To samozřejmě působí proti vyjádření, že na tom je naše země dobře, opačným způsobem, ale i v úspěšné zemi jsou věci, které se musejí řešit. Například dlouhodobě nenavyšované sociální dávky. Neznamená to však, že Česká republika v celkovém hodnocení vyznívá špatně. Jsme krásná země s chytrými lidmi, ale problém je, že některé věci se tu léta neřešily.
V jakých oblastech spatřujete největší nedostatky?
Velký problém je otázka kolem důchodů, předčasných důchodů i důchodů u lidí, kteří pracují trvale v těžkých profesích. Velký problém je v otázce zdravotnictví, zda vůbec budeme mít lidi, kteří tyto služby budou poskytovat. Hovoří se o tom, že česká populace stárne a pro lidi, kteří pobírají důchod, jsou služby extrémně drahé.
Česká republika je extrémním zdrojem příjmů zahraničních společností, které u nás operují. Místo toho, aby se to projevovalo ve výrazně vyšších mzdách, než jsou ty současné, tak se tyto peníze vyvádějí mimo naši zemi.
Vidíte zde hmatatelnou snahu ze strany vlády to řešit?
Je to různé. V některých případech ano, v jiných ne. Něco je řešeno aktivně, některé věci jsou přehlíženy. To je velký problém následné diskuse, která probíhá na tripartitě, třeba v oblasti zdravotnictví, sociální péče, výše plateb, situace v daňovém systému a jeho nevyrovnanost mezi jednotlivými subjekty. Dále i nesolidarita různých plátců v některých z těchto systémů. To jsou vážné věci a dlouhodobě neřešené.
Během uplynulého roku se po letech masivně na Západě otevřelo téma boje se změnami klimatu, na počátku tažení stála mladá švédská aktivistka Greta Thunbergová, které je dopřáváno sluchu na největších světových fórech. Zpočátku obecně, nakolik jde z vašeho pohledu o problém, který může zničit dosavadní společnost, jak často slýcháme?
Tyto věci se mají řešit krok za krokem. Můžeme být buďto enormně kritičtí, nebo to neřešit. V celosvětovém měřítku tu máme různé části světa, které se k této problematice stavějí různě. Spojené státy vypověděly Pařížskou dohodu. Rusko, Čína, Afrika, Indie nebo jihoamerické státy nečiní pro životní prostředí tolik, aby odstranily problémy, které v Evropě už dávno nejsou. Na druhé straně mi vadí, že se přehlížejí možné dopady těchto snah. Česká republika jako jedna z nejprůmyslovějších zemí Evropské unie bude trpět dopady a zásadním způsobem mi ze strany vlády schází, že se o ničem takovém nemluví. Vypadá to, jako by se nic nedělo, ale ty dopady mohou být skutečně velké. Jde o možné ztráty pracovních příležitostí, nevytvoření nových pracovních míst, neschopnost reakce těch, kteří přijdou o práci, najít budoucí zaměstnání. Může se stát, že tato místa zde vůbec nebudou vytvořena, ale vzniknou jinde, v jiných částech Evropy nebo světa.
Z tohoto pohledu bychom měli mluvit o udržitelnosti diskutovaných změn. Jedna věc je být extrémně aktivistický, ale to by mělo vyžadovat, že ti, co aktivismus v tomto směru chtějí, budou otevřeně mluvit o jeho dopadech. Uvedu teoretický příklad, který by se klidně mohl stát. V naší zemi se vyrábějí komponenty pro vznětové motory, o kterých se hovoří, že nejsou dobré, a v tomto segmentu pracuje několik tisíc českých zaměstnanců. Jestliže bude tento segment zcela vymazán, ti lidé prostě přijdou o práci. Zatím není žádná výroba, která by to nahradila, a nedá se o ní ani hovořit. Příklady, že se horník rekvalifikuje na IT specialistu, takových opravdu bude jako šafránu. Musíme se o budoucnosti bavit seriózně, a ne mluvit o aktivistických krocích bez řešení důsledků, které s tím jsou spojeny.
Česká republika vede diskuse o budoucích zdrojích elektrické energie. Mluvit na jedné straně o automobilové revoluci v podobě růstu eletromobility, ale nebavit se o tom, kde a za jakých podmínek se pro to elektrická energie vyrobí, zda bude stabilní a nepřinese to sérii blackoutů, to je zodpovědnost, kterou musí vláda dát najevo. Zcela mi zde schází diskuse na téma budoucího vývoje české ekonomiky ve světle dokumentu, který byl v listopadu podpořen i Českou republikou a jmenuje se Zelená dohoda pro Evropu. Od loňského roku není ani vidu, ani slechu o snaze diskutovat o dopadech pro naši zemi, co s tím budeme dělat a jak bude země vypadat za 10–15 let. Představa o bezuhlíkové ekonomice v roce 2050 je sice hezký cíl, ale pak je otázkou, jak bude vypadat nejen Evropa, ale i svět kolem nás.
Uvedu příklad. Mluvíme o snižování uhlíkové stopy a Evropská unie odsouhlasila zvýšení objemu oceli dovážené do EU. Nikdo ale neříká, že ta ocel je špinavá, neboli ti výrobci mimo EU vůbec nemusejí respektovat pravidla, která mají výrobci zde. Výsledkem může být, že nám bez náhrady zaniknou pracovní místa, ale my se budeme tvářit, že se chováme ekologicky a nezajímá nás, že v jiné části světa se to bude vyrábět zcela neekologicky.
Fotogalerie: - Čínské švadlenky
Jaké konkrétní sociální dopady by čeští zaměstnanci mohli pocítit v případě, že by se veškerá „zelená“ opatření zrealizovala?
Nechci šířit domněnky, které by mohly být až na hranici šíření poplašné zprávy z jedné strany, nebo naopak přemrštěný aktivistický přístup. Je potřeba se ptát firem, co zde působí, jak budou rozhodovat, do jaké míry budou upřednostňovat Českou republiku, kde mají dceřinou firmu anebo svou matku, tedy že třeba nové technologie nebudou umísťovat k nám. Za jakých podmínek budou u nás dávat nové technologie budoucí ekonomiky. Dál jak to bude vypadat s rozdělením zisku mezi dceřinou a mateřskou společnost. Jakým způsobem budeme vyrábět elektrickou energii, kdo ji bude vyrábět a jakou formou. Máme dostatečně dimenzované školství, abychom to mohli zvládnout? Jsme jednou z mála zemí, která nemá systém celoživotního vzdělávání. Tedy lidí, co přijdou o práci, nemají v této chvíli v průběhu své ekonomické aktivity možnost získávat novou kvalifikaci nějakým systémovým přístupem. Takových otázek máme hodně a dáváme je najevo při diskusích na Ministerstvu průmyslu a obchodu, protože se připravuje hospodářská strategie, chystá se čerpání EU prostředků pro období 2022–2027, a to je pro nás rozhodující. Pokud to nebude dobře nasměrováno, může to mít vážné důsledky pro budoucí fungování české ekonomiky a společnosti.
Jak by vypadal nejčernější scénář vývoje pro naši průmyslovou či trochu hanlivě „montovací“ ekonomiku? Máte na ČMKOS vypracované možné varianty vývoje?
Otázkou je, jaký scénář je nejčernější. Pro někoho je nejčernějším scénářem to, že Zelená dohoda nebude realizována. Pro jiného zase to, že realizována bude. Tento pohled je ryze subjektivní, a pro nás je přece důležité, abychom udělali všechno pro funkčnost ekonomiky na bázi trvale udržitelného rozvoje, abychom neplýtvali na jedné straně zdroji a na druhé straně neznečišťovali životní prostředí, a tím nehubili lidi. Ohledně emisí se stačí podívat na mapu ČR. Bude zajímavé, co my sami uděláme s tím, abychom tu mapu snížili natolik, aby to bylo přátelské k lidem. Řeknu relativní detail v této souvislosti, bude mě zajímat, jakým způsobem se naše země bude podílet na zrušení některých pracovních míst, které jsou karcinogenní a člověka stavějí do pozice, že může díky vykonávané práci přijít o život.
Co by česká vláda musela podniknout a za jaké peníze, aby vyloučila riziko, že Češi začnou masivně přicházet o práci třeba vlivem přesunu továren zahraničních firem do jiných zemí?
Dlouhodobě jsme na tom stejně jako ostatní země, že firmy u nás končí a přesouvají se různě po světě. To je zcela normální koloběh, pamatuju takových přesunů v řádech tisíců až desetitisíců lidí historicky. Není to žádná novinka. Vyhrožovat nebo strašit se tím není ten nejlepší způsob a forma. Pokud bychom měli něco rozhodně udělat, pak za pomoci velmi silné ekonomické diplomacie mluvit s těmi, kteří tyto jednotky v České republice mají, a dále podpořit malé a střední firmy, a to masivním způsobem. To by nás na možné situace mělo připravit. Musí se tvořit česká endogenní struktura firem, což bude ekonomiku rozvíjet na oblastní bázi a rozhodnutích. Nemůžeme ale říct, a bylo by to nezodpovědné, ať firmy někam odejdou. Nemáme problém s tím, aby tu byly firmy z různých částí světa, ale chceme, aby se zde chovaly seriózně, nemyslely pouze na zisk, ale i na vývoj nových technologií a byly přátelské k zemi, v níž působí. Samozřejmě také, aby zde plnily svou daňovou povinnost a lidem se dařilo lépe. Jestli má někdo tuto strategii udělat, je to jednoznačně stát. My jsme dali najevo, že jsme připraveni se na tom podílet, což už děláme společně se sociálními partnery. Hlavní zodpovědnost je ovšem na straně vlády, která musí podniknout nejzásadnější kroky.
Specificky se podívejme na odvětví energetiky, což je pro naši ekonomiku velmi významné i s ohledem na prodej elektřiny do zahraničí. Právě v tomto ohledu argumentují ekologové, že pokud bychom přestali elektřinu vyvážet, můžeme s klidným svědomím uzavřít uhelné elektrárny. Mají pravdu?
Stali jsme se za určitých okolností exportérem elektrické energie, ale je nutné si uvědomit, že česká energetická soustava není jen v českých hranicích. Naše soustava je zapojena do celého systému a energie, která se vyrobí v některé zemi, se pak využívá v jiné. Například v Německu teď omezují provoz elektráren a nakupují elektrickou energii z Francie. V našem regionu nebude přebytek a je otázkou, jaký dopad by vypnutí některých uhelných elektráren mělo. Nejde pouze o otázku elektrické energie, ale o dodávky tepla pro domácnosti, o čemž se bohužel moc nehovoří. Viděl jsem někde informace, kolik by nás stál přechod výroby energie bez rozšíření jaderné energetiky, a odhad byl zhruba 2,5 bilionu korun! Takové sumy stát rozhodně k dispozici nemá a stěží se lze domnívat, že to bude bez důsledků. Výroba energie není pouze o energiích, ale též o přenosu energií. Je třeba mít dostatečně dimenzovanou přenosovou soustavu k tomu, aby se mohla energie dostat, kam má.
Patřím k lidem, kteří bydlí na sídlišti, a představa, že se tam budou v noci připojovat na ulici automobily, na to není soustava dimenzovaná tak, aby takovou zátěž zvládla. Investic musí být velké množství a v této chvíli v našem rozpočtu nevidím možnost v dohledné době takové investice provést. Proto žádáme, aby studie dopadů byla pro Českou republiku zpracována. Nemám nic proti podpoře různých forem výroby elektrické energie, ale musejí být k dispozici stabilní zdroje.
Co případné dopady na zaměstnanost v dotčených regionech? A kde jinde by ti lidé mohli najít uplatnění?
Není to jen o výrobě elektřiny. Větší dopad bude v tom, že některé firmy působící na bázi současných technologií mohou být zcela uzavřeny a nebudou v místě do budoucna působit vůbec. Jak jsem již uvedl na příkladu výroby komponentů pro vznětové motory. To jsou vážné věci a nemyslím si, že je někdo schopen bezezbytku říct, jak to přesně bude. Už dneska se v Sokolovské uhelné bude rušit více než tisíc pracovních příležitostí z důvodu omezování těžby uhlí, což bude mít důsledky pro celý region a pro celou zemi. Uvidíme, jak na takto malých příkladech budeme schopni prokázat, že jsme schopni důsledky řešit.
A budoucí uplatnění lidí, kteří by o ta pracovní místa mohli přijít?
Otázka zní, jestli budou místa, která budou schopna takového člověka uživit. Lidé, kteří pracují třeba za minimální mzdu nebo blízko minimální mzdě, pak jsou na hranici příjmové chudoby. Jde o tzv. pracující chudobu a tohle přece není cíl České republiky, aby i ten, co pracuje, byl na tom takto špatně. Nebo důchody, které samozřejmě jsou nízké. Ale z čeho budeme platit jejich navyšování, pokud neporostou mzdy? Máme nějakých 40 procent z mezd firem z Německa, vzniká tu velký rozdíl. Jestliže po rekvalifikaci někdo dostane nabídku za 15 tisíc hrubého a má doma dvě děti a manželka také přišla o práci, stěží takový člověk může na něco podobného kývnout. Bylo by skvělé mít jednoduchou odpověď na tak složitou otázku, ale dodnes máme po provedených restrukturalizacích problémy třeba v Moravskoslezském kraji, celé severní Čechy nejsou dosud vyřešeny. Kdyby to bylo tak jednoduché, nemusíme ten problém vůbec řešit. A čeká nás to v daleko masivnější podobě. Angela Merkelová v Davosu řekla něco ve smyslu, že nás čeká největší revoluce v novodobých dějinách, co se týče technologií. Nejsem si jistý, že Česká republika bude tím, kdo směr budoucího technologického vývoje bude určovat.
Čeká nás tedy i revoluce ve smyslu dovedností, pokud jde o zaměstnance?
Byl bych rád, aby to byla i revoluce politických dovedností.
Česká republika má dlouhodobě nejnižší míru nezaměstnanosti v celé Evropské unii, to nám mnozí silně závidí. Jaké jdou podle vašich analýz výhledy na příští roky? Bude situace stejně růžová?
Zatím se nedá očekávat, že by naše země měla z nejnižší míry nezaměstnanosti rychle vyběhnout. Společným cílem nás všech je, aby nezaměstnanost zůstala nejnižší. Ovšem kombinace Zelené dohody a digitalizace nemusí udržet čísla na současné úrovni. Je nutné si též uvědomit, že nezaměstnanost tvoří i ne dostatečné zdroje pro systém zdravotního nebo důchodového pojištění, což také může mít své důsledky. Z naší strany by otázka nezaměstnanosti měla být výzvou, abychom udělali vše pro to, aby lidé byli zaměstnáni na kvalitních místech, kde je dobrá práce, která je dobře ohodnocena.
Upozorňujete, že je třeba udržet minimálně stejně vysokou míru růstu mezd, aby nedošlo k ohrožení ekonomiky. Jak v tom případě vnímáte vyjádření představitelů zaměstnavatelů, konkrétně třeba šéfa Hospodářské komory, že je to přesně naopak? Vladimír Dlouhý je přesvědčen, že naopak tlak odborů na podle něho umělý a plošný růst mezd ekonomiku ohrožuje.
Díky růstu mezd a platů si dovolím tvrdit, že se Česká republika pohybuje v pozitivních číslech. Pokud neporostou mzdy, problém bude daleko větší. Pamatuji si vyjádření téhož člověka, který říkal, a není to tak dlouho, že naše požadavky na růst mezd jsou vlamováním se do otevřených dveří. Na to jsem tehdy řekl, že ty dveře jsou naopak zajištěny petlicí, a teď pan Dlouhý pouze potvrzuje, že už tehdy jsem měl pravdu. Je to o míře zisku, který se u nás tvoří, a v České republice se v průměru tvoří zisk daleko vyšší než třeba v Německu, a to dokonce o celou jednu pětinu až čtvrtinu. Z tohoto pohledu vidíme dostatečně velký prostor pro další růst mezd. Cenová hladina je ve srovnání s jinými zeměmi pořád vysoká, ale mzdová hladina je stále velmi nízká.
Závěrem ještě k vládnímu projektu „Česko – země pro budoucnost“. Premiér s ministrem průmyslu a obchodu tvrdí, že z montovny se můžeme stát velmocí na poli vývoje a inovací. Máme na to jako země možnosti a lidské kapacity?
Začněme u něčeho jiného. Jestliže čeští zaměstnanci tvoří špičkové výrobky, které se prodají po celém světě, zasloužili by si stejně špičkové mzdy. To bude důležitý předpoklad k tomu, abychom jako země byli technologicky na výši. Zatím právě díky mzdovému rozdílu se nám místo extrémně vyspělých technologií vyplatí spíš vytváření místa pro jiné než špičkové technologie. Právě náš tlak na mzdy a platy je největším tlakem na změnu technologií v České republice. Kdybychom to ponechali pouze na vlastnících, takové technologické změny se nikdy nemusíme dočkat, protože se bude využívat rozdílu ve mzdách donekonečna. Jestli chce naše země být silná, rozhodně to nemůže být prostřednictvím nízkých mezd a platů.
Lidé v České republice jsou nesmírně šikovní, zběhlí, flexibilní a velmi kreativní. Šikovní manažeři už to poznali a věřím tomu, že nás čeká hezká budoucnost, pokud neuděláme nějakou zásadní chybu.
Psali jsme:
autor: Radim Panenka
