Pane předsedo, jsme na počátku nového roku a z úst premiéra Andreje Babiše a dalších vrcholných představitelů státu slýcháme samé superlativy o tom, jak se máme skvěle, jak se České republice daří, jak se všem přidává. Takže je všechno v pořádku a vy nemáte co na práci, je to tak?

Podle toho, co říká pan premiér, se přece nedá posuzovat, jestli odbory mají, nebo nemají dost práce. V této chvíli běží kolektivní vyjednávání, máme v Poslanecké sněmovně návrh na možnost, aby všichni v České republice měli pět týdnů dovolené, dohodla se minimální mzda, do toho jdou různé zprávy z vnějšího světa, přichází téma Zelené dohody pro Evropu, a to jsou všechno věci, které jsou nesmírně vážné, my na tom intenzivně pracujeme a připravuje se hospodářská strategie České republiky, začnou diskuse na téma evropského semestru, z něhož vyplyne tzv. Národní plán reforem, začne se připravovat státní rozpočet. Dál běží kolektivní vyjednávání, které nebude snadné, doporučujeme růst mezd ve výši šesti až sedmi procent. To jsou všechno věci, které nás extrémně zajímají. Probíhá i diskuse na téma stravenkových paušálů, zrušení superhrubé mzdy se svými důsledky, a to nás nijak klidnými nenechává.

Česká republika je na tom v celosvětovém měřítku dobře, i co se týká hospodářského růstu, ale jsou skupiny obyvatel, které o tom už tolik hovořit nemohou. Rodiny s dětmi, lidé, jejichž nicotné dluhy přerostly v neakceptovatelné exekuce. Máme tady lidi, kteří nemohou sehnat vlastní bydlení, protože ceny v tomto sektoru několikanásobně přerostly růsty příjmů, a to mluvíme o lidech, kteří poctivě pracují, dostávají mzdu. To samozřejmě působí proti vyjádření, že na tom je naše země dobře, opačným způsobem, ale i v úspěšné zemi jsou věci, které se musejí řešit. Například dlouhodobě nenavyšované sociální dávky. Neznamená to však, že Česká republika v celkovém hodnocení vyznívá špatně. Jsme krásná země s chytrými lidmi, ale problém je, že některé věci se tu léta neřešily.