Pane prezidente, co se vám jako první vybaví, když se řekne listopad 1989?

Vybaví se mi nejenom to, jak jsme stáli na Národní třídě a křičeli: „Máme holé ruce,“ ale vybaví se mi potom série vystoupení v pražských divadlech a na pražských fakultách, kde jsem se obával, že mi odejdou hlasivky. A vybaví se mně jeden moment, na který se příliš nevzpomíná, a sice když byla sestavena Adamcova vláda patnáct ku pěti, tak někteří herci i studenti zaváhali a říkali: „Půjdeme znovu do škol, budeme znovu hrát…“

Vzpomínám si na jednoho nejmenovaného divadelníka, který říkal: „Tak v pondělí opět hrajeme pohádku.“ Nu a pak se nakonec ukázalo, že ten tlak, aby Adamcova vláda odstoupila, byl tak silný, že se podařilo Adamce (Ladislav Adamec – komunistický premiér, který vyjednával s Občanských fórem – pozn. red.) přinutit k demisi. Skoro jsem si říkal, že kdyby ten člověk byl šikovnější a namíchal tu vládu deset ku deseti, tak by možná vydržela tato vláda o několik měsíců déle. Ale stejně jsem přesvědčen, že na základě událostí, které se mezitím odehrály v Polsku, Maďarsku a ve východním Německu, by i tato vláda padla. Pouze by se to všechno posunulo o několik měsíců dál.