Kauza Čapí hnízdo má za sebou další dramatický obrat. Městský soud v Praze uznal Janu Nagyovou vinnou, současně však soudce Jan Šott při odůvodnění rozsudku pronesl slova, která v justičním prostředí vyvolala mimořádnou pozornost. Soudce totiž uvedl, že senát je nadále přesvědčen, že Nagyová by odsouzena být neměla, protože o její vině přetrvávají důvodné pochybnosti. Dodal ale, že městský soud je vázán názorem Vrchního soudu v Praze.
Ing. Jana Nagyová, Ph.D.
Jinými slovy: soudce rozhodl o vině, ale zároveň veřejně sdělil, že podle jeho vlastního hodnocení důkazní situace k takovému závěru dojít neměla. Právě tato otevřenost vyvolala otázku, zda se soud první instance v podobných případech nestává pouze vykonavatelem názoru vyšší instance.
Nejde přitom o běžnou procesní situaci, kdy odvolací soud nižšímu soudu vytkne právní chybu, neúplné dokazování nebo vadné odůvodnění. Takový postup je součástí soudní soustavy. Problém nastává ve chvíli, kdy se spor netýká jen výkladu práva, ale samotného hodnocení důkazů. Tedy otázky, zda svědek působí věrohodně, zda listiny potvrzují určitou verzi skutku, zda pochybnosti ještě existují, nebo už byly rozptýleny.
Právě to je v trestním řízení mimořádně citlivé. Soud první instance důkazy provádí bezprostředně. Vidí svědky, slyší jejich výpovědi, sleduje jejich reakce, konfrontuje je s dalšími důkazy. Odvolací soud naopak často pracuje především se spisem a záznamem toho, co už proběhlo. Má právo nižší soud kontrolovat, ale otázka zní: může mu také fakticky nařídit, jak má důkazy vyložit?
Přitom soudce Šott v kauze Čapí hnízdo rozhodoval už potřetí. Dvakrát předtím obžalobu zprostil, vrchní soud však oba rozsudky zrušil. Prezident Soudcovské unie Libor Vávra označil otevřenost Šottova postupu za unikátní právě proto, že se nejde jen o vázanost právním názorem, ale o otázku hodnocení důkazů.
Česká judikatura totiž dlouho pracovala s tím, že odvolací soud nemůže jednoduše vnutit soudu prvního stupně vlastní skutkový závěr, pokud sám důkazy neprovedl nebo nezopakoval. Ústavní soud v minulosti formuloval hranice velmi jasně: odvolací soud nesmí soudu prvního stupně uložit, aby učinil konkrétní skutkové zjištění, aby určitý důkaz hodnotil konkrétním způsobem nebo aby dospěl k předem určenému skutkovému stavu.
Současně však Nejvyšší soud upozorňuje, že opačný extrém také neplatí. Hodnocení důkazů není nedotknutelnou doménou soudu první instance, do níž by odvolací soud nesměl vůbec zasáhnout. Odvolací řízení podle Nejvyššího soudu předpokládá i přezkum skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Jinými slovy: odvolací soud má právo říct, že úvahy nižšího soudu jsou nelogické, neúplné nebo v rozporu s provedenými důkazy. Neměl by se však stát soudem, který bezprostřední hodnocení důkazů nahradí vlastním příkazem k výsledku.
Do této křehké rovnováhy vstoupil i nález Ústavního soudu IV. ÚS 2980/22. Ten se zabýval situací, kdy opakované vracení věci mezi instancemi vedlo k takzvanému justičnímu ping-pongu. Ústavní soud tehdy popsal případ, v němž došlo k několika zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu a opakovanému vracení věci soudu prvního stupně.
Část právní veřejnosti v tomto nálezu vidí pokus zabránit nekonečnému přehazování spisu mezi soudy. Jiní v něm ale spatřují nebezpečný posun. Advokátní deník k tomu v odborném textu napsal, že Ústavní soud dal za pravdu stěžovatelce, která namítala, že odvolací soud na prvoinstanční soud vyvíjel neústavní tlak, v jehož důsledku soud prvního stupně „kapituloval“ a uznal ji vinnou.
Advokát Lukáš Trojan v České justici upozornil, že v kauze Čapí hnízdo odvolací soud dospěl k závěru o vině Andreje Babiše a Jany Nagyové a zavázal k tomuto názoru soud prvního stupně, protože sám je po předchozím zproštění nemůže odsoudit. Podle Trojana takový postup judikatura Ústavního soudu umožňuje, současně jej ale označil za nebezpečný, protože podle něj oslabuje roli nalézacího soudu a dotýká se zákazu zhoršení postavení obžalovaného.
Ještě ostřejší stanovisko zaujal docent Vladimír Pelc z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Pro INFO.CZ řekl, že příkaz odvolacího soudu k uznání viny považuje za protiústavní. Podle něj může být závazný právní názor odvolacího soudu, ale nikoli příkaz, aby soud prvního stupně obžalovaného uznal vinným.
Debata tak už dávno není jen o jednom rozsudku v jedné politicky sledované kauze. Otevírá se otázka, zda české trestní řízení nevytváří hybridní model, v němž odvolací soud fakticky rozhodne o vině, ale formálně ponechá podpis pod rozsudkem soudu první instance.
A právě zde se nabízí paralela, která ukazuje, že problém nemusí mít jen jeden směr. Opačnou zkušenost totiž dlouhodobě popisuje moravský podnikatel Pavel Buráň. Ten tvrdí, že byl v roce 2014 unesen svým bývalým společníkem Jaroslavem Novotným a donucen podepsat dokumenty se stamilionovými dopady.
Případ je mediálně známý jako spor dvou protichůdných verzí: podle Buráně šlo o únos a vydírání, podle Novotného o dobrovolné jednání související s podnikatelským vypořádáním. Buráň však opakovaně připomíná, že Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, mu dvakrát dal za pravdu a dospěl k závěru o vině obžalovaných. Následně však podle něj zasáhl Vrchní soud v Olomouci takovým způsobem, že prvoinstanční soud nakonec rozhodl opačně a obžalované zprostil. Pavel Buráň dokonce tvrdí, že soudci z Olomouce podle něj „doslovně nařídili zproštění viny“ jeho údajného únosce.
To však Vrchní soud v Olomouci odmítá a svůj přístup hájí tím, že důkazní situace připouštěla dvě možné verze skutkového děje, a soud proto musel postupovat podle zásady in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obžalovaných.
Právě v tom je ale Buráňova kauza zajímavá. Zatímco v Čapím hnízdě se mluví o tom, zda odvolací soud nemůže dotlačit prvoinstanční soud k odsouzení, v Buráňově případu zaznívá opačné podezření: zda odvolací soud nemůže prvoinstanční soud dotlačit ke zproštění.
Pokud soud první instance po provedení důkazů opakovaně dospěje k jednomu závěru, ale odvolací soud mu opakovaně říká, že tento závěr neobstojí, může jít o legitimní korekci. Může jít o ochranu obžalovaných před vadným hodnocením důkazů. Může jít o důsledek zásady, že v pochybnostech se rozhoduje ve prospěch obžalovaného.
Ale může také vzniknout opačný dojem: že soud, který měl důkazy v hlavním líčení před sebou, je postupně zatlačen k výsledku, s nímž se vnitřně neztotožňuje. V jedné kauze k vině. V jiné ke zproštění.
Není náhodou, že téma se nyní objevuje i v politicko-legislativní rovině. Seznam Zprávy informovaly, že ministr spravedlnosti Jeroným Tejc chystá změnu trestního řádu, která by výslovně řešila situace, kdy druhostupňový soud v odvolacím řízení ukládá nalézacímu soudu uznat vinu. Podle Seznam Zpráv by úprava měla směřovat k tomu, aby odvolací soud nemohl zavázat soud první instance k tomu, jak má hodnotit důkazy a jaká skutková zjištění má učinit.
Ať už bude konkrétní legislativní návrh jakýkoli, jedno je zřejmé už nyní: kauza Čapí hnízdo znovu otevřela otázku, která v české justici doutná dlouho. Jak zabránit nekonečnému soudnímu ping-pongu, ale současně nezničit smysl soudu první instance? Jak zajistit, aby odvolací soud mohl napravovat chyby, ale nestal se skrytým autorem rozsudku? A jak udržet důvěru, že vina nebo nevina nejsou výsledkem procesního tlaku, ale skutečného, nezávislého a přesvědčivě odůvodněného hodnocení důkazů?
Psali jsme:
box PL na Seznam.cz + ParlamentníListy TV
sledujte PL na YouTube + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na GoogleZprávy + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na Facebooku
