Co říkáte na spor mezi ministerstvem a částí učitelů ohledně kariérního řádu pro pedagogy a jak se díváte na to, jak to celé dopadlo?
Jsem moc ráda, že Pedagogická komora zorganizovala protest proti přijetí kariérního řádu. Učitelé naší školy také petici podepsali a já jsem ještě oslovila poslance s prosbou, aby kariérní řád nepřijímali. Dokud nebude plat učitelů skokově zvýšen nejméně na 40 000 Kč hrubého měsíčně, bude učitelů nedostatek – a to během několika málo let naprosto kritický. Kariérní řád by odradil i to málo absolventů, kteří do škol nastupují.
Ministr školství Štech se v souvislosti s učiteli a peticí proti kariernímu řádu vyjádřil ve smyslu, že jsou učitelé technicky negramotní. Co si o tom myslíte?
Vyjádření pana ministra považuji za velkou urážku učitelů. Kariérnímu řádu jsme věnovali mnoho diskusí během celého roku – obávala jsem se jeho přijetí, proto jsem chodila na všechna dostupná školení a kolegy jsem informovala. Učitelé věděli moc dobře, co v petici podepisují. A také proč přijetí kariérního řádu odmítáme.
Na svém účtu na facebooku jste se vyjádřila kriticky o inkluzi na českých školách. Napsala jste doslova, že inkluze je zločinný pokus na dětech, a že její propagátoři ignorují odpor pedagogů. Dnes to máme rok po zavedení plošné inkluze. Vy jste ředitelka ZŠ. Jak se vám nyní po zavedení inkluze učí?
Na svém výroku stále trvám. Likvidace základních škol praktických „postupným vylidňováním“ a zařazování mentálně postižených dětí do běžných tříd je zločinným pokusem na dětech. Mentálně postižený žák není schopen zvládnout učivo základní školy. Sedí ve třídě s asistentem, ale učivo nechápe. Pokud má maximální podporu v rodině a skvělého pedagoga, můžeme ho „protáhnout“ tak do 5. ročníku. Na druhém stupni už je učivo naprosto nad jeho chápání. Ze základní školy vyjde pro život nepoužitelný – nebude mít ani vědomosti, ani praktické dovednosti, které děti získaly v základní škole praktické.
Pokud má žák i poruchy chování, je ve třídě velice rušivým elementem, který narušuje vzdělávání ostatních dětí. Pozornost dětí může rušit i práce asistenta s integrovaným žákem. Zkuste se soustředit na výklad, když za vámi stále někdo mluví. Ve škole máme nyní 3 asistentky pedagoga, takže máme konkrétní zkušenosti.
Mentálně postižený žák podle mého názoru do běžné třídy základní školy nepatří. Má být vzděláván speciálním pedagogem v malém kolektivu, aby dosáhl maxima svých možností a měl šanci se v životě uplatnit.
Co si o inkluzi v podobě, v jaké ji máme, myslíte?
Inkluze v současné podobě žádnou inkluzí není. Inkludovaný žák by měl být do kolektivu začleněn, což v současných podmínkách prakticky neexistuje. Učitelé základních škol nejsou speciálními pedagogy. Asistenti pedagoga jsou spíše hlídači inkludovaných žáků, aby se ostatní děti mohly učit. Třídy jsou kvůli financování maximálně naplněné a podmínky pro inkluzi rozhodně ve školách nejsou vytvořené.
Aby inkluze a sžívání zdravých dětí s dětmi mentálně postiženými mohla podle mého názoru probíhat, mohla by být v běžné škole „speciální třída“ se speciálním pedagogem, málo početná, s učivem přizpůsobeným rozumové úrovni žáků s mentálním postižením. Všechny děti by se potkávaly o přestávkách, při školních akcích, při výtvarné výchově... Děti zdravé i děti s postižením by zcela přirozeně žily „pod jednou střechou“. Děti s mentálním postižením by se učily v kolektivu spolužáků, se kterými si rozumí a zažívaly by úspěch. V běžné třídě spolužáci rychle poznají, že je někdo pomalý, nechápavý, že je zdržuje a ruší. A děti umějí být velmi kruté.
S případy šikanovaných – inkludovaných – dětí jste se již setkala?
Byla jsem s kolegou Danem Breiem z Brna autorkou petice proti přijetí strategie vytvořené Agenturou pro sociální začleňování, která chtěla už v roce 2011 zrušit základní školy praktické. Během dvou měsíců jsme shromáždili 76 000 podpisů a přijetí strategie se díky senátorům podařilo zastavit. Od rodičů dětí s mentálním postižením jsem dostala mnoho příběhů o tom, jak jejich dítě trpělo v běžné základní škole, protože se mu děti smály, ubližovaly mu, jejich dítě nepoznalo úspěch a trápilo se tak, až se začaly projevovat psychické poruchy. Děti pak ožily a byly šťastné, když poznaly stejné vrstevníky v základní škole praktické a zvládly učivo. Naše škola je jedna z největších v Pardubicích, a tak se se šikanou také setkáváme. Děti, které se odlišují, se stávají terčem šikany. S jejím odhalováním i řešením nám velice pomáhá školní psycholožka, která ve škole pracuje na plný úvazek.
Na jedné ZŠ na pražských Vinohradech inkluze dle mých informací vyústila málem v tragédii, kdy dítě napadlo spolužáka nůžkami. Výsledek byl, že inkludované dítě putovalo na dětskou psychiatrii. Bohužel učitel s námi odmítl hovořit. Máte povědomí o podobných incidentech?
Bohužel i v naší škole máme zkušenosti s psychiatricky nemocnými dětmi. Když se k tomu ještě např. přidá i psychiatricky nemocná matka, je to velmi složitá situace. Takové děti jsou pro školu velký problém, protože prakticky nemáme prostředky, jak si s takovými žáky poradit. Do psychiatrické léčebny se dostanou, až když se něco stane, bohužel. A velice citelně chybějí dětští psychiatři. Pokud tyto děti nemají mentální postižení, jsou běžně v základních školách. A to je podle mého názoru špatně, protože skutečně mohou být pro ostatní děti nebezpečné. Rodiče ostatních dětí si stěžují, ale ředitel školy většinou nemá možnost, jak ostatní děti ochránit.
Na internetu a facebookových diskusích jsem zaznamenal, že se snad učitelé chystají ke stávce kvůli vyšším platům. Jak moc je podle vás stávka reálná?
Obávám se, že reálná bohužel moc není. Ve školství, zejména základním, pracují převážně ženy. A ty jsou nesmírně obětavé, trpělivé, žádné „ranařky“. Vždycky zvažují, zda přidělají problémy rodičům svých žáků, zda přijdou o peníze za neodpracovaný den... Pokud by se o stávce jednalo, osobně bych kolegům doporučila, aby se naše škola připojila. Dokud se neozveme tak jako např. lékaři, řidiči apod., nebudou se politici kritickou situací ve školství zabývat. Na radikální krok je nejvyšší čas, protože jinak nebude za 5 let mít děti kdo učit. Žáků ve školách přibývá, ale sehnat učitele je dnes velice obtížný úkol i ve městě, kde dříve býval učitelů nadbytek.
Pořádná stávka učitelů v Česku ještě nebyla. Učitelé často argumentují tím, že nechtějí poškozovat děti, brát si je jako rukojmí. To je samozřejmě pravda, ale to je dle mého ten ženský princip. Přitom, když učitelé stávkovali ve Slovinsku, skutečně si vyšší platy vymohli. Do škol tehdy musela nastoupit armáda. Kdy už se Česko dočká pořádné stávky učitelů, není to jako čekání na Godota?
Kdy se Česko pořádné stávky dočká, to bohužel neumím říct. Ale osobně se domnívám, že je nejvyšší čas řešit problémy ve školství radikálněji. Pokud by se odbory opravdu postavily do čela učitelů a byla by reálná vyhlídka na zlepšení situace, myslím, že by se našlo velké množství škol, které by se ke stávce připojily.
Podle exministryně Kateřiny Valachové měl kariérní řád vyřešit problém týkající se nedostatku učitelů. Mladí do školství příliš nechtějí, o čemž vypovídají i statistiky, a to včetně absolventů pedagogických fakult. V současné době má i pokladní v Lidlu nástupní plat stejný co nastupující učitel a přitom nemá ty starosti, emoční, psychický nápor, spory s rodiči. Jak se mladí učitelé v této situaci cítí? Podrývá nevalné finanční ohodnocení nějak autoritu, kterou by měl učitel mít u svých žáků?
Finanční ohodnocení je důvodem, proč mladí lidé do školství nenastupují. Z učitelského platu dneska rodinu těžko uživíte. I u nás máme paní učitelky, které mají druhé povolání, aby zabezpečily děti – zejména, když s nimi zůstanou samy. A to je naprosto ostudné. Kantořina je velice náročné a nesmírně odpovědné povolání. Ale hanebně placené. Kariérní řád by mladé spíše odradil, než nalákal.
Studentům pedagogických fakult by prospěly delší praxe ve školách – i celoroční – aby se na práci dobře připravili a po nástupu svoji práci zvládli. Ale pokud nebude učitelský plat ihned radikálně zvýšen – a to rozhodně není o 10 nebo 15 procent, ale o 80-100 procent platu, učitelé nebudou.
Problémy s autoritou nemáme ani tak u žáků, jako spíš někdy u jejich rodičů. Učitelé nemají velké zastání a rodiče dokážou práci hodně znepříjemnit. I to bohužel svědčí o váženosti učitelského povolání v současné době.
Nedávno se řešil spor ohledně jedné zahalené muslimské studentky, kterou kvůli tomu, že nechtěla sundat hidžáb, prý nepřijali na jednu střední zdravotnickou školu v Praze. Jak se na to díváte? Měly by podle vás studentky muslimského vyznání mít právo nosit ve škole takovou pokrývku hlavy?
Celý proces jsem sledovala a držela jsem palce paní ředitelce. Podle mého názoru byla celá situace nesmyslná a vykonstruovaná – pod taktovkou paní Šabatové. V našem školním řádu je nošení jakýchkoliv pokrývek hlavy při vyučování zakázáno. Ať už se jedná o kšiltovky, nebo šátky. Pouze ze zdravotních důvodů bych mohla povolit výjimku. Jestliže chtějí muslimské studentky studovat na našich školách, musejí respektovat naše pravidla. A záleží na každé škole, jak si pravidla nastaví.
Co ale svoboda vyznání? Nemají žáci právo svou víru demonstrovat?
Já nikomu neberu právo na jeho víru. Demonstrovat ji může kdekoliv mimo školu. Náš školní řád platí pro všechny bez rozdílu vyznání. Pokud bude někdo členem sekty adamitů, také mu neumožníme, aby chodil do školy neoblečený.
Zeptal bych se ještě jinak. Je podle vás pokrývka hlavy v islámu náboženským symbolem?
Pokrývku hlavy v islámu chápu jako náboženský symbol, ale naše školní pravidla nejsou nastavena proti náboženskému symbolu, ale proti jakékoliv pokrývce hlavy. Naši žáci nesedí v lavicích ani v klobouku, ani v šátku. Takže ke všem žákům máme rovný přístup bez ohledu na náboženskou víru.
Když byste zhodnotila svou pedagogickou praxi, jak se situace ve školství podle vás vyvíjí? Směřujeme k horšímu, či k lepšímu?
Za posledních třicet let jsem zažila mnoho reforem, protože každý ministr školství přišel s něčím objevným. Naštěstí je školství dost konzervativní, takže dosud přežívá a stále jsme schopni učit děti číst, psát a počítat.
Situace se určitě zhoršuje pro učitele. Stát nám ukládá stále nové a mnohdy nesmyslné úkoly. Jakmile se objeví nějaký problém, má ho řešit škola. Takže těch výchov, které zajišťujeme, je až nad hlavu. Suplujeme rodinu, zařazujeme výchovu dopravní, sexuální, k ochraně člověka při mimořádných situacích, protidrogovou, k rodičovství, k volbě povolání... A na všechno vyrábíme stohy papírů a inkludujeme žáky s mentálním postižením, píšeme a přepracováváme školní vzdělávací programy, píšeme plány pedagogické podpory, napravujeme a doučujeme…
Pro žáky se situace podle mého názoru zlepšuje. Školy máme vybavené interaktivní technikou, výuka je názorná, u dětí zohledňujeme speciální vzdělávací potřeby.
Pokud ovšem hodnotím výsledek vzdělávání, musím konstatovat, že úroveň vzdělanosti klesá a laťku pořád snižujeme. Pod tlakem změn, které školy musejí akceptovat.
Podle propagačního klipu ministerstva školství již všechny děti začleňuje téměř 80 procent škol. Co byste na takové tvrzení řekla?
Ten klip je velmi tendenční. Všechny děti určitě nezačleňujeme. Pod tlakem politických změn je do škol přijímáme, ale inkluze to v praxi není. Spíše nám přibývá ve školách spousta problémů, se kterými se musíme vypořádat.
Poslanec Jaroslav Foldyna měl nedávno (právě, když se řešil kariérní řád) v Poslanecké sněmovně projev. „My jsme vždycky říkali, že na prvním místě nebude banka, ale vždyť to není pravda,“ dovolím si ho ocitovat. Co na jeho slova říkáte?
Tak v tom bych s panem poslancem souhlasila. Politici mají plno pusu podpory školství jenom před volbami. A ministerstvo školství ve vládě obvykle na někoho zbude. Takže výsledkem je zhoršující se úroveň absolventů škol, nedostatek kvalitních lidí pro zaměstnavatele a zničený systém učňovského i speciálního školství, kterým jsme se dříve mohli ve světě chlubit. A v současné době už i nedostatek učitelů, kterých si politici rozhodně neváží.
Psali jsme:
autor: Jonáš Kříž
