Sněmovna vás nedávno zvolila do Rady Českého rozhlasu. Na sociálních sítích se poté rozproudila dost vyhrocená diskuse. S jakými pocity jste to sledoval?
V zásadě mě to nechávalo klidným, a ani mě to nepřekvapilo. Nejednalo se totiž o reakci široké veřejnosti, jako spíše o reakci z prostředí křesťanských progresivních kruhů. Pro ně jsem jeden z předních zločinců, protože sloužím kardinálu Dominiku Dukovi. V myšlení těchto lidí by se provinila i Dukova teniska. V zásadě se ale neměli při svém obvyklém skandalizačním kolotoči čeho dalšího chytit, tak si alespoň užívali zveřejňování mé adresy, podrobností z osobního života a přepočítávání mé mzdy. Myslím, že tato reakce spíše svědčí o mrzké povaze našich křesťanských levicových ultras než o čemkoliv jiném.
Podle názorového webu A2larm je vaše zvolení pokračováním „Dukovy konzervativní revoluce“ a po zvolení Hany Lipovské do Rady ČT má prý pražský arcibiskup v mediálních radách dalšího člověka. Jste „Dukův vyslanec“ v radě?
Pro kontext by mělo zaznít, že autor článku Jan Bierhanzl svého času inicioval dopis stovky křesťanů, ve kterém žádal, aby papež už konečně odvolal Dominika Duku z úřadu. Od tohoto „pragováckého“ dopisu již uplynuly téměř tři roky, a nestalo se nic. Tedy jeho rozhořčení rozumím. Nicméně bych rád zdůraznil, že do Rady ČRo jsem byl nominován brněnským spolkem, který nemá s církví, a ani kardinálem Dukou, nic společného. Čestně mohu prohlásit, že mi kardinál v mé kandidatuře ani nijak nepomáhal. O svém úmyslu jsem s ním ale samozřejmě mluvil a myslím, že mé snaze fandil. Tím to ale také skončilo. Eufeminicky řečeno, paní Lipovské alespoň podepsal nominační papír.
Mezi uchazeči o post radního ČRo byl i historik Jaroslav Šebek, specializující se dlouhodobě na církevní dějiny. Poslanci však upřednostnili vás a Šebek to na sociálních sítích komentoval slovy, že „odbornost je to poslední, co lidi z ANO zajímá“. Co k tomu říci?
Pan Šebek o zvolení do Rady Českého rozhlasu usiloval opakovaně, a do své kandidatury investoval ohromné množství energie. Tedy chápu jeho zklamání z neúspěchu. Tím spíše, že zvláště u poslanců hnutí ANO lobboval tak intenzivně, až se před ním někteří z nich museli nechávat zapírat. Nicméně Sněmovna z šestnácti nominantů obsazovala dvě volné pozice, čtrnáct kandidátů muselo být neúspěšných, a mohl jsem to být klidně i já. Co se jeho poznámky týče, pan docent zřejmě nepochopil, že se nejedná o výběrové řízení na akademický post, ale o volbu, kde se zvažuje daleko více kritérií než jen získané akademické tituly. Já jsem před poslanci zdůrazňoval především svou mediální praxi a praktickou znalost prostředí, a jim se to zkrátka zamlouvalo více.
A propos, myslím, že u poslanců hnutí ANO se pan Šebek zdiskreditoval sám, a to když podepsal Halíkovu petici proti paní Lipovské. Být kandidát do mediální rady a podepisovat petici proti jinému – nezlobte se, ale mně to přijde jako chucpe. Když na to byl dotazován, tak se prý vymlouval jako malý kluk, že to bylo narychlo, že Tomáš Halík na něj naléhal a že si vlastně ani pořádně nevšiml, o čem ta petice je atd. Z poslanců si sice děláme legraci často, ale na druhou stranu – není jejich povinností ze sebe nechat dělat blbce dobrovolně.
Jaké je vaše odborné zázemí a background, pokud jde o média, specificky ta veřejnoprávní a Český rozhlas konkrétně?
Od roku 2005 jsem spolupracoval v České televizi na dokumentární tvorbě, jsem podepsán zhruba pod čtyřmi desítkami námětů a autorských scénářů. Dlouhodobě jsem také spolupracoval s Katolickým týdeníkem a připravil několik desítek interview s osobnostmi českého veřejného života. Pak jsem na nějakou dobu odjel na studia do zahraničí. Po svém návratu jsem ještě absolvoval stáž v české sekci Rádio Vaticana a následně si našel stáž v Českém rozhlase, na tehdejším Rádiu Česko, která po ukončení mých studií vyústila v pracovní nabídku. V rozhlase jsem poté nějakou dobu působil na domácí směně Radiožurnálu a následně přešel do rešeršního oddělení, kde nově vznikalo i analytické oddělení.
Tuto zkušenost bych pro práci radního označil za klíčovou, protože jsem se nejenom naučil rychle pracovat s velkým objemem dat, nepřistupovat k nim předpojatě, ale zároveň jsem se seznámil i s metodikou pro vyhodnocování vysílání Českého rozhlasu z pohledu kritérií veřejnoprávnosti. Věřím, že tuto zkušenost nyní v Radě Českého rozhlasu využiji více než bohatě.
Fotogalerie: - Svobodu lidem
Vaše zvolení do kontrolního orgánu ČRo komentoval i dramaturg náboženské tvorby z České televize Martin Horálek. „Ve vší úctě k panu Nerušilovi se obávám, že tady už je to podle hesla: čím hůř, tím líp. Mám ČRo rád, cítím smutek“, napsal. Jak tomu rozumíte?
Pan Horálek je kamarádem neúspěšného kandidáta pana Šebka, a rovněž trochu nepochopil, že poslanci neupřednostnili pana Nerušila před panem Šebkem, jako spíše že poslanci z šestnácti kandidátů nakonec vybrali dva uchazeče – mě a pana Matouše. Starost pana Horálka o budoucnost Českého rozhlasu je pak až dojemná, ale být na jeho místě, spíše bych se obával o osud náboženské tvorby České televize. Ta jde během jeho působení prokazatelně od desíti k pěti. Pak ať se stará o jiné.
Z některých reakcí to skoro vypadá, že jste do Rady ČRo byl nominován pro to, abyste veřejnoprávní rozhlas zničil. Jak se na jeho dosavadní fungování díváte?
Trochu mi to přijde jako pokus o něčí skandalizaci a lá Lipovská, byť ve formě hodně slabého odvaru. Trochu nám to také napovídá, oč těmto lidem vlastně ve skutečnosti jde. Že pro ně není ani tak důležité samotné veřejnoprávní médium, jako spíše to, kdo o něm rozhoduje, kdo v něm má slovo a vliv. A kdo nepatří k jejich partě, je dehonestován.
V Českém rozhlase jsem téměř čtyři roky pracoval na nejrůznějších pozicích, neodcházel jsem z něj ve zlém, jako spíše že jsem se nechal zlákat jinými příležitostmi, které mně umožnily další růst. Že jsem se k Českému rozhlasu vrátil, tentokrát už v jiné pozici, pak považuji za logický krok. S médii pracuji celý svůj profesní život a jsem toho názoru, že člověk by se měl zabývat tím, čemu rozumí. Rozhlas znám, stejně jako spoustu jeho redaktorů a do Rady Českého rozhlasu bych rád vnesl určitý prvek pohledu člověka zevnitř.
Rozhlas jako instituce funguje sto let, má tedy za tu dobu nasbíraná jistá specifika, která pochopí jen člověk, který byl uvnitř. A k takovým specifikům je potřeba přistupovat s láskou vůči dané instituci. Tedy úvahy, že bych chtěl něco „ničit“ jsou naprosto mimo mísu, vůbec nechápu, z čeho tak někdo usuzuje. Český rozhlas má dobrý management, kvalitní tým redaktorů a tvůrců a přes občasné přešlapy jako celek funguje dobře. Nesmí ale usnout na vavřínech, protože svět médií se mění rychle. Co platilo před pěti lety, může být dnes už za zenitem.
Věříte novému ministru Blatnému víc než Prymulovi?Anketa
Pokud jde o úlohu veřejnoprávních médií obecně, jaký pohled na tuto problematiku máte? A plní veřejnoprávní média svou úlohu?
Veřejnoprávní vysílání vnímám jako spolutvůrce národní kultury. Sice rozumím výroku, že neexistuje pořad, který by nedokázaly vyrobit komerční stanice, ale zároveň bych chtěl vidět médium, které by se vysílání pro menšiny, dokumentaci folklóru a okrajovým společenským proudům na své podnikatelské riziko věnovalo. V budovách Českého rozhlasu a České televize také naleznete ohromné množství archivních materiálů. Které rádio v Česku se může pochlubit zvukem z roku 1920? Kdo by ta kvanta materiálu chtěl za své peníze skladovat? Vnímám jako trestuhodné, že veřejnoprávní média neumějí tuto svoji jedinečnou funkci více akcentovat. V důsledku je pak jejich činnost poměřována především prizmatem zpravodajství a publicistiky, což je škoda.
Na druhou stranu, veřejnoprávní média hospodaří s velkým množstvím peněz, vybraných od všech obyvatel této země. Nelze tedy akceptovat snahy o jejich přisvojení si kterýmkoliv společenským proudem. A řekněme si upřímně, hovoříme tu především o otázce zpravodajství a publicistiky, i když jak jsme v předešlých letech viděli např. v televizi v pořadu Planeta YÓ, ani dětské pořady už nejsou ušetřeny propagandy. V takovém případě je možné hovořit o selhání veřejnoprávního média. Je tu však institut Rady, která by měla věc podchytit a žádat opatření k nápravě. V opačném případě se veřejnoprávní média dostanou pod tlak, že neplní svou úlohu a logicky se objeví úvahy, zda takto tendenční veřejnoprávní média raději nezprivatizovat či rovnou nezrušit. A to by byla velká ztráta.
Jejich pracovníci by si měli být vědomi, že jejich osobní názor je sice fajn, ale že nemá být z veřejnoprávního vysílání znát. Že by měli umět ke skladbě programu přistoupit profesionálně, nestranně, s respektem k liteře zákona s vědomím, že nepracují pro zájmy ani Mafry, Economie nebo Alarmu, ale pro všechny koncesionáře této země. Stačí skutečně málo a mohou to být oni, kdo skrze svou špatnou práci veřejnoprávní média pohřbí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
