Mohou zákonodárci upřít ženě právo na mateřství?

Když zákon o specifických zdravotních službách procházel parlamentem, naše poslance a senátory zaujalo jen jedno jediné téma - věkové limity asistované reprodukce. Ministerstvo zdravotnictví navrhlo horní věkovou hranici pro umělé oplodnění u žen 55 let, stejně jak je tomu v USA. Jak v dolní, tak v horní komoře většina diskutujících zákonodárců doporučila snížení této hranice minimálně o deset let. U mikrofonu se střídali v drtivé většině řečníci - muži, a zaníceně se radili o tom, kdy ještě žena smí být matkou a kdy už nikoliv, a do jakého věku žena ještě může podstoupit umělé oplodnění. Jeden z poslanců hřímal, že právo na asistovanou reprodukci by měla mít pouze mladá žena, která uživí své dítě na studiích, nikoliv „babička". Samozřejmě právo být otcem ve věku „dědečka" nikdo nezpochybnil.

Poslanci, vesměs bez lékařského vzdělání, jen s osobními zkušenostmi a zdravým selským rozumem dosáhli společným úsilím snížení věkové hranice umělého těhotenství u žen z navržených 55 let na 49 let. Socioekonomická problematika stárnutí populace a klesající porodnosti ustoupila do pozadí před snahou udržet bohulibým zákonodárným úsilím „přirozený" řád věci.

Senátorům připadala velmi vysokou i tato upravená věková hranice 49 let, neboť je to „proti přírodě". Pohotový senátor Jaroslav Kubera (ODS) dokonce navrhl vyžádat si stanovisko sdružení Greenpeace a Dětí země, protože jeho slovy:„ti nejlépe vědí, co je nebo není proti přírodě."

V tu chvíli mě napadla otázka, jestli parlament je vůbec správným místem pro rozhodování o věku těhotenství ženy. Jestli umělé těhotenství není věcí samotné ženy, jejích nejbližších a dejme tomu zkušeného gynekologa či porodníka daleko víc, než slovutného fóra zákonodárců. Každá žena je jiná a každý životní příběh je unikátní. Napadlo mě, jestli není lepší nemít žádný zákon upravující umělé oplodnění než mít zákon špatný, který někomu cestu k rodičovství navždy uzavře.