Před lety jsem dlouze hovořil s jednou členkou Strany zelených o pražské radnici. Jako dlouholetá ekologická aktivistka měla zkušenosti s činností tamního zastupitelstva a jeho rady ze začátku minulého desetiletí. Bylo jí tenkrát při rozmluvě se mnou asi třicet, takže starší zkušenosti, natož pak vzpomínky na předlistopadový režim, moc neměla. Dokazovala mi, že členové všech politických stran, účastnící se práce rady zastupitelstva a jejích orgánů, často i kontrolních, mají máslo na hlavě - celé to je jen politikaření a klientelistické, ba korupční jednání. Motivují je především a někdy i výlučně, osobní finanční zájmy, dokazovala mi.

Říkal jsem jí, že na radnicích to tak možná je, byť ne vždy nebo všude, ale že není jedno, kdo sedí ve Sněmovně, Senátu a ve vládě, protože se strany odlišují svými programy a zásadami, které se zvolení do veřejných funkcí někdy zčásti i pokoušejí plnit. Přesvědčil jsem ji jen trochu. Shodli jsme se ale na tom, v kterých stranách je šibalů, jak se tehdy říkalo, či podle dnešního slovníku kmotrů, na pražské úrovni více.

Doba šesti let, jež uplynula od oné rozmluvy, jakoby dávala za pravdu mé zelené kamarádce. Dnes ještě více lidí než před lety, zejména mladých, nepovažuje „politiku" za prosazování veřejných zájmů, nýbrž za mocensko-stranické přetahování se a za svinstvo. Půjde ještě vůbec někdo k volbám? Nechají se příště zase voliči napálit novou „Stranou boje proti korupci" či nějakými „Slušnými občany"?