Přišli, protože dennodenně čelí sociálnímu napětí tváří tvář a potřebovali uvolnit ventil své narůstající nespokojenosti.

Je přitom paradoxem, že lidé žijící v oblastech s vysokou nezaměstnaností a komplikovanými životními podmínkami jsou na tom často velmi podobně, ať už stojí na barikádě spolu s většinovou či menšinovou populací. Spojuje je vztek na úřady, politiky i vlastní životní a finanční situaci. A tento vztek je paradoxně ve finále rozdělí na dva nesmiřitelné tábory, které si vyčítají to málo, co je skutečně odlišuje – barvu kůže.

Impulz k řešení musí přijít od státu. Není ale pravda, že by stát doposud doutnající sociální konflikty přehlížel. Kromě Rady vlády pro začleňování romské menšiny je zde také vládní Agentura pro sociální začleňování, které nelze upřít dobře odvedenou práci směrem k integraci a vyrovnání příležitostí, zejména v některých regionech. Vzájemnou komunikaci přitom často ztěžují i tisíckrát obehrané městské legendy, kterak Romové dostávají léky v lékárnách zdarma, přidělují se jim byty jako na běžícím páse a mají speciální sociální dávky až do desetitisícových částek atd. Obdobné výroky nemají žádnou oporu v platné legislativě České republiky a jejich výpovědní hodnota se blíží známým báchorkám o žiletkách přilepených žvýkačkou v tobogánu místního aquaparku nebo o dětech unesených v obchodním domě IKEA.