I v případech, kdy se senátní volby konají současně s jiným typem voleb, tedy stejně, jako tomu bylo i tentokrát, bývá účast voličů o nějaké to procento nižší, než u těch druhých. Někteří z občanů volit jdou, ale volby do Senátu prostě vynechají. Pravděpodobně tak vyjadřují svůj vztah k neoblíbené horní komoře parlamentu. Podobně se chovají ti, kteří – a opět jich není málo – druhé kolo ignorují. Přitom víme, že minimální účast u voleb zákon nestanoví, a následně se divíme, jak mohlo několik desítek hlasů rozhodnout o novém senátorovi.

Senát byl do Ústavy zakotven v době dělení československé federace a očekávalo se, že v něm najdou místo poslanci Federálního shromáždění, kteří si hlasováním o rozdělení republiky své posty zrušili. Nestalo se tak a KSČM využila mezidobí do prvých senátních voleb k snaze Senát zrušit. Sice neúspěšně, ale nějak to v nás utkvělo. Senát rádi nemáme.

Také já si dovedu představit zúžení počtu placených politiků. Poslední dva roky ale vedly k tomu, že začínám svůj vztah k Senátu přehodnocovat. Vzhlížíme k němu jako k poslední naději, když se nám v Poslanecké sněmovně nedaří zabránit vládní koalici v pravicových reformách, církevních restitucích a jiných zákonech, které stále tížeji dopadají na řadového občana. Senát byl poslední dva roky těsně doleva a opravdu svého odlišného politického složení využíval.