Obhajoba výsledků čtvrtstoleté historie reinstalovaného českého kapitalismu se stala povinnou úlitbou všech hlavních médií, která "s režimem musí výti".
Všechna jejich slova ale svléká do naha surová realita života: Po holdech a oslavách "sametové revoluce" na místo ukradeného Mezinárodního dne studentstva - 17. listopadu - pořádá Česká republika potravinovou sbírku pro chudé, kterou potřebuje 15 % jejích obyvatel.

Před dvaceti pěti lety se sliboval blahobyt pro všechny. Nyní život ukazuje, jaká lež to byla. Milion a půl českých občanů podle Českého statistického úřadu žije v chudobě. Nedávno se objevila v České televizi zpráva, že některé děti ve školách nedostanou oběd, protože jejich rodiče jim je nemohou zaplatit. Nyní ČT radostně oznamuje, kolik tun potravin jsme dokázali vybrat pro ty, kteří nenakrmí ani děti, ani sebe.

Sociologové nás už dlouho varují, že alarmujícím způsobem narůstá množství lidí, kteří pracují za tak málo peněz, že nejen nežijí v blahobytu, ale prostě se ani neuživí. Říkají těmto lidem "pracující chudoba". K těm připočtěme možná už dva miliony nezaměstnaných (počítáme-li i ty, kteří mají živnostenské oprávnění, ale nemají práci, a další, kteří nejsou vedeni ve statistikách nezaměstnanosti). Kolik lidí se už brzy přidá k tomu 1,5 milionu občanů živořících v bídě? A kdy čeká pád do bídy či prostého přežívání zbytek českého národa?

Znovu a znovu by se měly připomínat slavné projevy Václava Havla. Například ten novoroční z prvního dne roku 1990. Co říkal a o jaké republice snil náš vzor?