Vážení přátelé,
již dlouho pozoruji určitý bojkot některých politických sil v našich médiích. Proto jsem se rozhodl, že na pravidelné bázi budu sdělovat svoje pocity z uplynulých dnů alespoň touto formou a pokusím se poukázat na určitý pohled z druhé strany. Musím poděkovat za prostor, který zde na Parlamentních listech existuje, občas totiž vítězí oprávněná zkušenost, že názory v mainstreemu jsou pouze ty, které za sebe zaplatí cenu, která není zrovna nízká. Je mi jasné, že možnost průniku mých názorů do povědomí široké veřejnosti je velmi malá, přesto jsem považoval za nutné vznik této, řekněme sebeterapie.
Co nám uplynulý týden v české politice přinesl? Dá se i říci, že jako obvykle nic zásadního. Jen spoustu drobných půtek, které nebyly ničím jiným než prací zkušených volebních manažerů, kteří lákali pozornost na svoje svěřence v nadcházejícím volebním obdobím. A bohužel se tato praxe nevyhnula prakticky žádnému uskupení ve sněmovně. Pracovat a makat chtějí dle svých prohlášení do médií všichni, ale ve skutečnosti jen hledají cestu jak rozšířit svoje řady v české politice. Je to správné? Asi ne, ale je to tak a všem to vyhovuje.
Ničím jiným totiž není boj kolegů z ANO – a návrhy kolegyně Jermanové na úpravy „jednacího řádu“ sněmovny. Přijetím jejích návrhů by se ze sněmovny jako mávnutím kouzelného proutku jistě stal sbor poslušných oveček bez vlků, kteří by si prostor pro svoji realizaci již nezískali. Omyl. Samotná diskuze o tom nebyla ničím jiným než přehlídkou ochránců demokratických principů proti ničitelům starých pořádků. Ve skutečnosti ani jedna ze stran konfliktu neměla pravdu. Ať už budou pravidla jakákoliv, vždy bude prostor pro demokratickou diskuzi i zcela demokratické nástroje blokování průběhu jednání. Změnilo by se jen několik pravidel a ti šikovní by v nich samozřejmě našli kličky. No a? Toto prostě k demokracii patří. Ale co k demokratické diskuzi patřit nemá jsou urážky a těm žádný soubor pravidel nezamezí.
Tím se totiž dostávám k zásadnímu bodu číslo dvě. Měl se kolega Kalousek omlouvat za svůj výrok ve sněmovně? Společnost se nám pod tíhou desítek článku krásně rozjitřila na dva tábory. Jedni hnaní svojí touho demonstrovat svůj celoživotní boj proti komunistům se stavěli na stranu Kalouska. Další zase poukazovali svoji nenávist vůči Kalouskovi, nic proti tomu. Bohužel z celé diskuze se nám vytratilo to podle mě nejzásadnější a to byla samotná elementární lidská slušnost o kterou mělo jít v první řadě. Urážka je dle definice slova to co subjektivně způsobí v člověku určitou negativní emocionální reakci. Někoho urazí i škaredý pohled, jiného neurazí ani nazvání tím nejvulgárnějším výrazem. Subjektivní pocit postiženého nelze měřit, nelze říci, že pravdivý výrok uráží či nikoliv. Ani jedna strana nedrží patent na objektivní pravdu. Zásadní je pouze to, jestli je správné v prostorách sněmovny a na mikrofon říkat takové věci – a to nám jaksi opět zaniklo v hádkách lidí mezi sebou.
S tím co zde dělím mi nebylo doporučeno jít na mikrofon ve sněmovně s tím, že to není náš boj, budiž. Je to skoro rok, co jsem poprvé vstoupil do prostoru jednacího sálu. Přiznám se, že jsem byl ohromen, ne jen nad krásou samotného prostoru, ale byl jsem z nějakého důvodu osloven určitou historickou odpovědností a pocítil jsem váhu tohoto svého mandátu. Přiznejme si, že málokdo čekal, že se zrovna nám podaří překonat 5ti procentní hranici vstupu. Ale stalo se a já osobně jsem přesvědčen že minimálně většina z nás tuto odpovědnost cítila. Toto kouzlo se ale rozplynulo jako pára nad hrncem hned první den.
S nejhlubší úctou
Petr Adam
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Úsvit přímé demokracie
