Chtěla bych jenom velmi stručně shrnout, o čem jsem už minule mluvila, abych připomněla, co zásadního v této novele zákoníku práce považuji za důležité zmínit.

Je tam tedy určitě důležité, že dochází k častému měnění terminologie řazení, číslování paragrafů i hlav, přesouvání ustanovení z jedné části zákona do jiné, a to velmi znesnadňuje orientaci v zákoně. Jistě se všichni shodneme na tom, že právě kontinuita práva je pro stabilní právní řád důležitá. Teď jsme tady řešili, jestli vůbec potřebujeme nějaký zákon do našeho právního řádu přidávat. V tomto případě bych zase apelovala na to, abychom dbali na to, že musí být nějaká návaznost. Pokud zde dochází k takovýmto změnám, tak by měly být důvodné, a to v tomto případě moc není.

Už jsem hovořila právě v minulém příspěvku o zbytečném detailním precizování mnohých položek. V zákoníku jsou tedy upraveny i věci, které být vůbec nemusí, nebo mohou být upraveny jen rámcově. Co se dozvídáme z důvodové zprávy je, že zásadní pro předkladatele byla flexibilita pracovního trhu, nicméně v tomto případě flexibilita pracovněprávních vztahů je zbožným přáním a skutečný stav se spíše naopak zhorší.

Já to hned doložím na některých konkrétních příkladech, které mám uvedeny. Už jsem hovořila i o zavádění nové kategorie vrcholných zaměstnanců, což považuji za naprosto zbytečné. Další jsou zásadní změny v počítání dovolené, zásadní změny, které se týkají neomluvených absencí, kde tedy zaměstnanec nebude mít moci krácenou dovolenou o jeden až tři dny, ale pouze o tu zmeškanou dobu, což je opravdu krok špatným směrem, protože veškeré preventivní účinky sankčního krácení dovolené jsou velmi důležité pro potenciální absentéry, a tímto jim tedy dáváme větší a větší ochranu, takže zaměstnavatelé určitě z tohoto budou jenom nešťastní a nepomůže to vlastně v konečném důsledku nikomu.

U dohod o provedení práce a dohod o pracovní činnosti se zavádí obdobná pravidla jako u pracovního poměru při evidenci pracovní doby, toto uplatnění minimální a zaručené mzdy povinných přestávek v práci nebo se ruší také významně a zcela chybně zásadní výhoda vyšší flexibility těchto pracovněprávních vztahů, kde právě proti tomu principu, který je v důvodové zprávě tak často zmiňován, naopak je to příklad toho, jak se slova rozcházejí s činy. Je to tedy nikoliv vyšší flexibilita, ale naopak nižší flexibilita, vyšší administrativní náklady, další zbytečné papírování, více zbytečných povinností.