Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, debata, kterou tu vedeme, bývá prezentována jako spor dvou vzájemně se vylučujících koncepcí života v národních parcích. Jak už to bývá, skutečnost je mnohem barvitější a mnohem složitější. Jsem si vědom toho, že mluvíme o všech čtyřech národních parcích, ale dovolte mi, abych se věnoval pouze Šumavě, kterou znám velmi dobře.

Nebudu číst sterilní texty o podnicích na Šumavě, ani nebudu používat zprofanované slovo divočina, ale budu hovořit pouze o tom, co jsem na Šumavě za čtyřicet let prožil, za čtyřicet let, kterými prošla Šumava mým srdcem. 

Sjel jsem všechny šumavské řeky, Křemelnou, mám sjetou Studenou Vltavu ze Stožce. Pamatuji i doby, kdy ve Stožci na mostě stál pohraničník, mladý kluk převlečený v civilu a ptal se: kam jedeš, nemáš cigáro? Mám sjetou i soutěsku pod Lipnem Čertovy proudy z Loučovic. Znám i krásné kamenné moře, které je v soutěsce Vltavy - (V sále je značný hluk.)