Nesporný úspěch rozpočtové politiky v letošním roce inspiruje kdekoho ke smělým plánům. Strana, která sestavila současnou vládní koalici, se o tento úspěch sice moc nezasloužila, dokonce jej značně komplikovala, nicméně teď předstupuje před veřejnost s nejslibnějšími plány. Je jako učitel, který přijde do třídy a slíbí všem svým žákům samé jedničky. Jistě, to se dá zařídit během pár minut – prostě se napíšou na vysvědčení. Jenomže pak už samé jedničky neznamenají výborné znalosti. Takové vysvědčení je jen kusem papíru, na kterém může být napsáno cokoliv.

Vyšší mzdy, lepší sociální péče a vyšší životní úroveň, to musí být výsledkem ekonomické prosperity. Nelze to zařídit pouhou změnou zákonů, jak slibuje současný premiér. Budu-li mluvit jen za zemědělské firmy, ty potřebují, aby je stát ochránil před nekalou konkurencí, aby vůči dovozcům postupoval stejně tvrdě, jako proti nim. Potřebují, aby skončila nadvláda zahraničních korporací na našem domácím trhu, tvořená maloobchodními řetězci a bankami ze stejných zemí. Potřebují, aby se rozvíjela infrastruktura a aby konečně někdo pochopil, že když tato země ztratí potravinovou soběstačnost, octne se na pokraji ekonomické katastrofy, před kterou nás žádné vyšší sociální dávky neochrání.

Jenomže o tom se nemluví. Je to rétorika určená lidem, kteří pociťují nedostatek. Pokud se sami přičinit nemohou, mělo by jim být pomoženo. Stát by se jistě měl postarat i v případech, kdy lidé potřebují dočasnou podporu, potřebují odstartovat, zakládají rodinu, mění svou kvalifikaci, vstupují na trh nebo přišli o práci a hledají novou. Jak ale rozlišit, kdo pomoc opravdu potřebuje a kdo ji jen předstírá? To je základní systemická otázka, na kterou není jednoduchá odpověď. Je však třeba ji položit a hledat řešení.