Vadí, nevadí…

Jako děti jsme hrávaly spoustu her. Dnes tzv. skoro rodinné deskové, tehdy jen některé. Popravdě moc jich nebývalo, a tak docházelo většinou jen na „Člověče, nezlob se!“, dámu, halmu, ovčín, zdatnější a více solitérní hráli šachy. Takové „dardy“ jako dostihy, monopoly apod. nebyly. Proto u nás vítězily hry více společenské, venkovní – Honzo, vstávej, Škatule, škatule, hejbejte se!, a třeba i taková, jako byla - Vadí, nevadí. Pozice nevadí, byla většinou pozicí vítěznou a dost jsme se pobavili a „utužili“ kamarádství účastníků. Zejména na ni si velice často vzpomínám, když sleduji aktivity a projevy, dá se říci, skoro většiny lidí nejen na facebooku, na dalších sociálních sítích, ale i v řadě diskusí v médiích či jen tak někde u piva a setkávání se obecně.  

Jsme Češi a je pro nás tak nějak typičtější než možná pro jiné národy se vyjadřovat ke všemu, na vše mít ten svůj, jedině správný názor, po většině kritický a ještě kritičtější. Snažíme se jako by nastavovat zrcadlo těm nahoře, zastupitelům, poslancům, senátorům, prostě politikům, těm, kterým jsme dali standardními způsoby danými demokratickými mechanismy důvěru, aby za nás - a žel o nás - rozhodovali. Kritiku, rady, no rady…, spíše mentorování a poučování, kde často, ne-li stále, absentuje hlubší osobní znalost problému, je rovněž prosta návodu nebo alespoň pokusu o řešení. Nesouhlasím, ale jak bych si řešení představoval, nemají, a v podstatě většina jej ani nechce mít. Je to totiž snazší k vlastní odpovědnosti. Přitom bychom měli a mohli být sami k sobě, své zkušenosti a dosaženému stupni historického poznání osobního nebo i zprostředkovaného konečně upřímnější a sebekritičtější.