Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Za KDU-ČSL mohu říct, že už v roce 2010 a dřív díky Janu Kasalovi byli lidovci ti, kteří přišli s návrhem definujícím domácí násilí a jsem rád, že toto téma, tento termín a tento problém našel tehdy řešení v rámci naší společnosti. Za KDU-ČSL mohu říct, že jakékoliv formy násilí, mezi něž patří ať už domácí násilí, a to ať už fyzické, psychické, sociální, ekonomické nebo sexuální, dále týrání či zneužívání, to ať už u žen, mužů, děti, seniorů nebo u lidí s hendikepem a zvlášť zranitelných, razantně odsuzujeme. KDU-ČSL vždycky stála a stojí na straně obětí, které se často neumějí bránit.

To, že jsou bity, verbálně zraňovány, psychicky deptány, sociálně izolovány nebo ekonomicky omezovány, nebo když jim je například odpírán přístup k penězům, k sociálním kontaktům, tak to jsou věci, které se bohužel stále v naší společnosti dějí.

A já jsem přesvědčen, že je potřeba se k tomuto tématu opakovaně vracet a také toto jednání je potřeba odsoudit, a to jak jako společnost, tak jako jednotlivci a naším úkolem je, abychom jako politici našli a také podpořili ty nástroje, které budou tuto problematiku řešit, ale také které budou především obětem lépe a více pomáhat a je také chránit.

Ve společnosti bohužel stále panuje mnoho mýtů ve vztahu k obětem násilí, například že kdyby oběť chtěla, tak přece vyhledá pomoc, nebo že se jí násilí asi líbí, nebo že se násilí týká pouze sociálně slabých rodin. Vážný a velmi dominantní mýtus, tedy omyl je, že se násilí netýká široké společnosti. Tyto mýty, nebo chcete-li lži, je velmi těžké vykořenit, a v jejich důsledku se často oběti bojí svoji tristní situaci řešit. Berou to jako svoje selhání, stydí se a dost často mají pocit viny. Dost často jsem se ve své předchozí terapeutické praxi s těmito případy setkal. Jejich strach je umocněn ještě víc, pokud se někomu svěří, a dost často to bývají jejich nejbližší, jako jsou rodina nebo přátelé, a velmi často se stává, že nenajdou pochopení a že se bohužel těmto obětem nevěří.

Oběti jsou vždy překvapeny ze situace, která se jim stala anebo děje. O to strašnější to je, že jde v drtivé většině případů o člověka, který je jim znám anebo je jim nějakým způsobem blízký. A z toho důvodu také není nic divného nebo výjimečného, že často trvá i několik let, než oběť vyhledá pomoc. V případě, že se oběť odhodlá incident nahlásit, ji čeká martyrium výslechů na policii a u soudu. A často se pak stává, že oběť lituje, že to vůbec nahlásila, protože ty případy často nejsou o tom, jaká je paragrafová sazba, ale také o tom, jakým způsobem se k obětem tohoto násilí přistupuje. Ne vždy je to děláno s citem, s empatií k tomu, co se stalo, a je to i o nějaké vnitřní práci a vedení a vzdělávání i členů policie, kdy například žena poté, co přichází s tím, že na ni bylo spácháno násilí, by měla najít toho, kdo si s ní povídá, ženu nebo někoho, kdo je na to speciálně školen.