Obecně po našich potenciálních voličích chceme, aby se na základě vyjádření politiků pro sdělovací prostředky dozvídali o našich postojích a názorech. Jenže to vypadá spíš tak, že kromě nárůstu silných slov produkujeme jen bezobsažné mediální smetí, které nikomu a ničemu nepomáhá. Naopak erozi politické a společenské kultury, neřkuli destrukci osobních i národních hodnot urychluje.

Producenti mediálního smetí

Otázek přibývá, ale jednoduchých čitelných odpovědí se (paradoxně?) nedostává.  My politici jsme médii, na straně jedné, nuceni k zaujímání jasných „státnických“ stanovisek, na straně druhé jde častokrát o osobní nepřekonatelné puzení jednotlivce aspoň zdánlivě se o takové stanovisko pokusit. Dlužno dodat, že ve většině případů pro zaujetí skutečně rozumného postoje není dostatek času a ani dostatek relevantních podkladů a tzv. „tvrdých dat“. O rozvaze a osobní pokoře ani nemluvě. Jak to tedy všechno správně chápat?

Jsme globální vesnicí

Alespoň pro pořádek bych od sebe oddělil tzv. konfliktní témata Ukrajiny, Islámského státu apod. od snah o osamostatnění se „periferií“ na úkor „center“, která představují Skotové ve Velká Británie a Katalánci ve Španělku.

Filozof Marshalla McLuhana (Jak rozumět médiím, Odeon, 1984) je, mimo jiné, autorem pojmu „globální vesnice“, který použil právě v souvislosti s dramatickým růstem technologických médií a narůstající rychlostí informací tekoucích jejich prostřednictvím.

A píše: „Ke změnám sociálních seskupení a k utváření nových komunit dochází s rostoucí rychlostí pohybu informací... Takové urychlení umožňuje více kontroly na daleko větší vzdálenost…“ Ale takovéto „informační zrychlení“ je přirovnáváno ke struktuře centrum vs. periferie.  „Když se tato struktura stane pro generující a kontrolní centrum příliš rozsáhlou, začínají se jednotlivé části od centra oddělovat a vytvářejí se nové systémy a periférie,“ píše McLuhan a jako názorný příklad uvádí vývoj britských kolonií v Americe a následný vznik Spojených států. Nebo také rozpad starého Říma…