Když se před padesáti tisíci lety naši předci z tropického pásma Afriky vydali na svůj pochod na sever, netušili, že si budou muset zvyknout na zcela jiné střídání dne a noci než to, které znali doposud. Jejich den byl pěkně půl napůl rozdělen mezi světlo a tmu, což nesčetné generace jejich nelidských i lidských předchůdců měli zakódováno v genech. Na severu se v tomto ohledu setkali s takovou nerovnováhou, že se s tím naše organismy ani po desítkách tisíc let pobytu v novém prostředí nedokázaly úplně vyrovnat.

Na dlouhý den plný světla se lidé adaptovali rychle, ale prodlužování noci jim dodnes činí psychické potíže. Strach z toho, že tma se už nerozptýlí a zůstane navždy vládnout, vedl ke vzniku mnoha rituálů spojených se zimním slunovratem. Jejich společnými jmenovateli jsou snaha odhalit budoucnost a přinést naději. Až do dnešní doby však platí, že špatné zprávy v temné době děsí dvojnásob, a co je ještě horší, ovlivňují naše očekávání událostí v roce příštím. Tím se dost často nastartuje poněkud záhadný mechanismus nazývaný sebenaplňující předpověď.