Ukrajinští občané toto pravidlo jednoduše porušili. A tak způsobili, že nejen jejich současný autokratický prezident, tak ten ruský a americký, německá kancléřka, bruselští a další papaláši včetně našich valem ztrácejí glanc. Důvod je prajednoduchý. Ve svém nekompetentním sebevědomí přestali kalkulovat s tím hlavním, oč v politice jde, a co jejich počtářské duše zásadně přesahuje, a proto vždy diskredituje. S politikou v opravdovém smyslu, tedy s tím, co dělá dějiny dějinami. Takzvaní obyčejní lidé na kyjevském Náměstí nezávislosti je denně usvědčují z principiální nevěrohodnosti a neschopnosti. Svoboda a demokracie pro ně totiž nejsou prázdná slova. Chtějí blíže k Západu, i když zatím kvůli snaze uniknout ze sevření nedemokratickým a imperiálním Ruskem dosud netuší, a nejsou to jen oni, že se Evropská unie od zásad demokratické civilizace nebezpečně odklonila a jen je kompromituje. Ohrožuje samotnou existenci svobodných demokratických států, o níž svobodomyslní Ukrajinci v reakci na kroky Putinova Ruska tolik usilují.

Jejich výzva je ale nepřehlédnutelná. Zdravě totiž vyhrocuje, umocňuje a dramatizuje rozdíl mezi podstatným a podružným. Pročišťuje vzduch před bouří. Je obtížné se před ní skrýt. Dlouhodobá, bezvýchodně usmiřovací politika Evropské unie a prezidenta Obamy vůči Rusku je najednou mnohem viditelnější a odpudivější než kdy jindy. Sýrie se zdá být někde daleko, ale Ukrajina již ne. Politici volající po dohodě s Ruskem o osudu nejen Ukrajiny, ale mnoha dalších postsovětských a východoevropských států, se čím dál více veřejně usvědčují z již neúnosného mnichovanství. Pak že se dějiny neopakují.