Týká se to ovšem jen dlouhodobě rentabilních tratí, na kterých začaly soukromé společnosti (Regiojet, Leo Express, Arriva) provozovat svá spojení (Praha – Olomouc – Ostrava).

Tato situace vyplývá přirozeně z ambivalentního dědictví socialistické minulosti – zásluhou centrálního plánování máme hustou železniční síť a bohatou infrastrukturu (nádraží, depa, přepojky, návěstí). Na temném konci socialistického dědictví stojí moloch Českých drah, neprivatizovaný, tedy “náš”, ale nevhodně řízený a podléhající neustálým manažerským “optimalizacím”. Namísto jasné marketingové strategie proti konkurenci nabízí nepřehlednou džungli slev, namísto zlepšení služeb se dočkáme vylepšení značky se sloganem “České dráhy: Národní dopravce”.

Strana zelených vnímá železniční dopravu jako ekologickou a udržitelnou variantu dopravy. Zároveň vnímáme železniční dopravu jako službu, která má být schopna konkurovat soukromým dopravcům, nemá být ale monopolem, naopak má plnit “veřejnoprávní” roli dopravce, který je schopen díky státní dotaci pokrývat ztrátové trati.

Jednou ze služeb, kterou by měly České dráhy ve spolupráci s krajskými úřady a agenturami, je spojení mezi strategickými městy a obcemi. Mezi ty se bezesporu řadí spojení mezi krajskými městy. Jedná se nejen o službu zajištění dopravy pro účely rekreační – podpora dopravy mezi významnými lokalitami znamená také posílení zaměstnanosti, flexibility a konkurenceschopnosti pracovní síly.