Když vám dvou a půl letý syn řekne,  že chce druhého tatínka (protože jeden je na hraní evidentně málo, když je doma o víkendu a to jen někdy), když vás drží za krk a nechce pustit z domu nebo s brekem ráno zjistí, že jsem zase pryč, nelze než se nad tím hluboce zamyslet. A to mám pětiměsíční dceru a samozřejmě skvělou manželku.

Dalšími důvody k zamyšlení byla nevděčnost práce politika. Každý vás může beztrestně urážet, lhát o vás a překrucovat vaše slova. To,co děláte, se nedá vysvětlit v pár vteřinách,které dostanete v televizi. V novinách vám prostor dají, jen když chtějí (popř. dovolí majitel či významný inzerent). Spoustu práce není vidět a nejde prezentovat, takže ani příliš osvětlit. O milosti či nemilosti veřejnosti může rozhodnout jedna z kontextu vytržená či překroucená věta. Skutečné i domnělé chyby jsou okamžitě trestány. Ztratíte soukromí, mnoho lidí začne závidět, např. peníze. Když jim vysvětlím,že neberu dva platy, ale poslance dělám zdarma,  většinou tomu nechtějí uvěřit a nechápou to, a pomlouvat vás. Nestěžuji si, popisuji fakta, která k funkci patří. Nejsou ale příjemná a tak si často říkám, zda mi to stojí za to.

Ve svém projevu při zvolení předsedou v roce 2010 (jak to letí) jsem řekl, že s Lidovou stranou nejsou spojena jenom jména politiků, ale i intelektuálů.

Namátkou Vladimír Justl, Pavel Tigrid, Pavel Pecháček. Poslední dva byli novináři spjati úzce s bojem proti totalitě. Ať už v ČSL, nebo později v emigraci. Z nich si musíme brát příklad a dávat je za příklad jiným. Učme se od nich, že nemůžeme dávat náš neúspěch za vinu médiím. Berme média taková, jaká jsou.

A braňme princip svobody slova, protože svoboda slova je důležitějším pilířem demokracie, než parlament. Ten jsme měli i za totality, ale bez svobody slova nám byl k ničemu.