Milé kolegyně, milí kolegové,

první čtení obecně má sloužit k tomu, že se máme vlastně pobavit o tom, jestli takovou změnu chceme, jestli tak, jak je principiálně navržena, to chceme pustit dál či nikoliv. Tady pro mě je trošku zajímavé, když se podívám do historie, jakou péči současná vládní koalice zrovna o projednávání tohoto tisku, tedy jednacího řádu, měla. Měla tam především péči o to, aby nebyla opozice příliš upozaďována, aby to platilo od příštího volebního období. Já jsem se tedy domníval, že to je péče o pozice opozice.

Na základě toho, co vidíme teď, se obávám trošku, že to byla falešná péče, respektive, že jsem si to nesprávně vyložil, protože to vypadá jako péče o vlastní pozice, co se týká toho jednacího řádu. Ale, na rozdíl od nich chci zůstat konzistentní a vzhledem k tomu, že jsme chtěli, aby se změny v jednacím řádu udály, tak potom následně také podpořím v prvním čtení tento návrh, byť k němu nějaké výhrady mám.

Jedna z věcí, která mě ještě u toho projednávání, i třeba v éteru a komentářích, poněkud mrzí, je, že když se někdo - a bývají to zvláště kolegyně - ozvou s tím, že například to, že jim to dost nepředvídatelné jednání Poslanecké sněmovny komplikuje jejich pečující roli, tak se na ně sesypou hejtři z různých stran, co si to vlastně jako dovolují, a že když se do toho pustily, tak to mají prostě přijímat se všemi riziky. Mně to přijde velmi nefér, protože jestli o něco máme mít skutečnou péči, tak je to to, aby byl zájem kandidovat do Poslanecké sněmovny, aby ten zájem byl co nejširší, abychom sami tím, jakým způsobem nastavujeme jednání, nedělali překážky lidem v tom, když budou uvažovat, jestli sem budou kandidovat, nebo nebudou kandidovat.