Kdysi jsem četl knihu od Briana Innese „The History of Torture“ (Dějiny mučení). Byly to ukázky těch nejstrašnějších bestialit lidské podlosti. Smysl takových činů mi není dost dobře jasný. Nejstrašnější na tom je, že se k oněm krvavým hrůzám propůjčují i ženy – matky roztomilých batolat…

Ještě, když jsem byl dopisovatelem západoberlínského rozhlasu SFB, zavolal si mě jednoho dne do redakce šéfredaktor Erhard Jacob, řka: „Jak se jmenoval český protějšek Hildy Benjaminové v politických procesech ČSR?“ Odpověděl jsem bez váhání: „Ludmila Brožová-Polednová!“ Šéfredaktor zakýval hlavou: „Napiště mi o tom pár řádek. Potřebuji to zítra do vysílání!...“

Aby byl český čtenář v obraze: Hilde Benjaminová (1902 – 1989) byla východoněmeckým justičním vrahem v době existence NDR. Přezdívalo se jí „krvavá Hilde“ a jako soudkyně má na svědomí celou řadu justičních vražd v politických procesech tzv. „demokratického Německa.“ Za své činy nikdy nebyla souzena, neboť zemřela před pádem Berlínské zdi.

Jejím protějškem v ČSR byl justiční vrah Ludmila Brožová-Polednová, která má na svědomí rovněž celou řadu poprav politických oponentů – včetně JUDr. Milady Horákové. Rozdíl je pouze v tom, že Benjaminová byla soudkyně a Brožová-Polednová byla prokurátorkou. Soudně vraždit se ovšem dá tak, jako tak – o čemž nás dějiny spolehlivě poučují. Zdali se obě vražedkyně a současně vzorné matky, osobně znaly, nelze z archivních pramenů dokázat…

Ludmila (zvaná „Lída“) Brožová-Polednová zemřela dne 15.01. 2015 ve věku 93 let. Na rozdíl od svého německého protějšku se nakrátko za mříže dostala. Tak jako Němci nazvali Benjaminovou „krvavá Hilde“ (někdy též „rudá gilotina“), zcela bez zábran lze označit Brožovou-Polednovou pojmem „krvavá Lída“. Nikoli však „rudá gilotina“, protože tento popravčí nástroj se v Praze na Pankráci nepoužíval. Tedy na rozdíl od NDR a východního Berlína.