Toto sdružení neschopných závistivců provádělo všude, kde se dostalo k moci, ty nejsprostší loupežné krádeže ve velkém, pod krycími hesly „znárodňování“ a „zestátňování“. Lehko zneužitelní socialisti jako např. Edvard Beneš, Milada Horáková, Jan Masaryk a ostatní, jim v tom ochotně a vydatně pomáhali.

Komunisté se vždy vydávali za „ochránce proletariátu“ a za „předvoj dělnické třídy“. Když se však dostali k moci, dělnickou třídu nechali pracovat ve vlastním stranickém zájmu a místo proletariátu začali chránit sami sebe.

Nicolae Causescu si v rumunské Bukarešti nařídil pro sebe postavit největší palác na světě. Josip Broz Tito si nechal vybudovat v Jugoslávii několik luxusních vil a navíc si na Jadranu koupil soukromý ostrov. Leonid Brežněv měl přepychovou rezidenci na pobřeží Černého moře a zásadně jezdil v autech spičkových západních značek atd.

V té době vznikl v SSSR vtip, že oficiální bankety jsou přepychové žranice, kterých se zůčastňuje dělnická třída prostřednictvím svých vládních zástupců.

V Československu komunisté neukazovali svá bohatství tak na obdiv jako tomu bylo jinde, nýbrž se spíš soustředili na „neviditelné“ krádeže.