V komentáři na idnes Václav Klaus uvádí, že už po tři staletí je základní jednotkou uspořádání evropského kontinentu národní stát. Trošku jsem se zamyslel, jaká tři století má asi Václav Klaus na mysli. Předpokládám, že to nebyla předcházející století, charakterizovaná nadnárodními říšemi jako bylo mnohonárodnostní Osmanské impérium, mnohonárodnostní Rakousko-uherská monarchie, mnohonárodnostní Ruská říše, svazky městských států jakými byly a dodnes jsou Německo nebo Itálie, Španělsko nebo Jugoslávie seskládané také z několika národnostních území, valonsko-flanderská Belgie a při hlubším zamyšlení bych asi mohl pokračovat.

K pokusu o rozbití systému mnohonárodnostních států došlo po první světové válce, ale neřekl bych, že to bylo nějaké velké terno, zejména proto, že silnější státy byly vždy v pokušení ovládat a manipulovat státy slabšími ve svůj prospěch a využívat je ve svých mocenských zájmech v konkurenci se svými soupeři zejména v nárocích na území. Bylo by odvážné tvrdit, že druhá světová válka byla v takovém uspořádání nevyhnutelná, nicméně toto uspořádání různorodých národnostních států bylo jistě jedním z faktorů, který k ní nakonec vedl.

Společné evropské struktury vzniklé po válce paří k faktorům, které nejenže zajišťují nejdelší relativně mírové období na evropském kontinentu (nezapomínám samozřejmě na lokální konflikty na Balkámě nebo na Ukrajině), ale poprvé v historii vedou i k vyrovnávání ekonomických podmínek v jednotlivých regionech Evropy, což je předpoklad zabránění zneužívání slabších silnějšími. Po zahájení evropské integrace jsme byli svědky nebývalého rozvoje Evropy ve všech jejích částech a na všech úrovních, včetně úrovně vládnutí (vznik demokratických struktur).