Jako přímý účastník pražských demonstrací 17. listopadu před 30 lety jsem se na události z předvečera 30. výročí sametové revoluce díval spíše s obavami. Zatímco před 30 lety jsme demonstrovali za odstoupení vlády, která byla zvolena pod tlakem represí ve volbách, jež neměly se svobodným vyjádřením občanů nic společného, tentokrát demonstrovali občané proti předsedovi vlády, který byl jmenován na základě přesvědčivého vítězství ve svobodných a demokratických volbách, a který se dle průzkumů veřejného mínění i dnes opírá o výraznou podporu obyvatelstva, přinejmenším ve srovnání s jinými uchazeči o vládní křesla.

Takže obrat o 180 stupňů, obrat, který mně děsí a který nemohu přijmout. A trochu mně mrzí, že tolik výrazných osobností, kterých si vážím, se nechala zmanipulovat k účasti na této exhibici. Jak jinak totiž nazvat čtení těžkým perem vykonstruovaných vět a souvětí, která aktéři bez opory papíru nebyli ani schopni sdělit. Jak jinak nazvat trapné chvilky mezi odstavci, kdy se přednášející domníval, že nastal čas pro „spontánní“ potlesk, a mnohdy milion chvilek trvalo, než účastníci pochopili, a začali na pokyn roztleskávače konat dle pravidel davového chování. Rétoři jako Hugo Chavez, Fidel Castro nebo naposled třeba Evo Morales dokázali manipulovat davy silou své spontánnosti. Davům v předvečer 30. výročí revoluce se dostalo jen milion chvilek trapnosti a exhibování.

Beru demonstraci jako svobodné vyjádření názoru některých občanů. Vyzývám však všechny, kteří to s demokracií a svobodou myslí opravdu vážně, aby odmítli ultimáta předkládaná novodobými kazateli rovnosti, svornosti a bratrství, zabalená ve třpytivém papíru rádoby demokratických hesel, vyvěrající však z těch nejpodlejších vlastností každého z nás jako jsou závist, nepřejícnost a pomstychtivost, a směřující pouze k nové formě diktatury, a to k diktatuře nátlakových skupin.