Zůstává u nás takovým zvykem představitelů veřejných dotovaných institucí kritizovat, přezírat, opovrhovat nebo dokonce dehonestovat neveřejné konkurenty. Zvykli jsme si na to u Českých drah vůči sílícím konkurenčním společnostem, dlouho jsme to museli trpět u České televize ve vztahu ke komerčním televizím, sledujeme křeče České pošty ve vztahu k soukromým poštovním doručovatelům a nově můžeme uvedený fenomén sledovat u některých představitelů zoologických zahrad ve vztahu k soukromým chovatelům exotických šelem. Chápu sice, že počínání páně Berouska ve vztahu k chovaným tygrům je ostudou prvního řádu, přesto není možné chování jednotlivce zobecňovat na všechny nadšence, pro něž je chov šelem i jiných exotických zvířat celoživotní láskou a naplněním.

Těžko se mohu ztotožnit s pohrdavým výrokem ředitele liberecké zoo na idnes.cz, podle nějž "soukromé chovy divokých šelem pramení z poptávky veřejnosti po zážitcích a nemají nic společného s ochranou přírody“. Určitě nepopírám, že v některých výjimečných případech tomu tak může být, ve většině případů se však jedná o koníček, celoživotní zálibu, jíž chovatel často obětuje svůj volný čas a většinu úspor. Stejně jako je tomu v případě chovatelů třeba exotických plazů, exotického ptactva, pavouků, ryb nebo jiných vzácných živočichů.

Přes všechno dobré co zoologické zahrady pro ochranu ohrožených živočišných druhů učinily, nevidím jediný důvod, proč by měly mít výhradní právo na jejich chov. A to zvláště v situaci, kdy třeba právě tygrů žije dnes v zajetí pomalu více než v přírodě a kdy zoologické zahrady řeší problém co s nepotřebnými zvířaty. Stejné se však týká třeba i medvědů, pro něž v zoologických zahradách také přestává být místo. Kromě toho, způsob, jakým jsou tato zvířata v zoologických zahradách často chována, nahrává hlasům o týrání zvířat v podmínkách připomínajícím vězeňské cely. Masivní železobetonové klece pro šelmy jsou nejlepší reklamou podobným názorům.

Východisko vidím v intenzivní spolupráci veřejných a soukromých chovatelů. Proč by se výměny zvířat v rámci chovatelských programů měly odehrávat jen mezi „vyvolenými členy“ nějakého sdružení a proč by neměly zahrnovat i chovatelské nadšence mimo cech? Je takový problém přijmout předpisy unifikující podmínky chovu ve veřejných i soukromých zařízeních, tak aby byla zajištěna porovnatelná kvalita a doložitelná evidence umožňující takovou spolupráci?