Možná nastala doba, abychom zejména těm mladším, těm tzv. multikulturalistům, všudebylům, všechnoznalům, které nic nemůže překvapit, připomněli myšlenky, jejichž váha silně nabírá na aktuálnosti. Příští rok tomu bude 50 let od slavného projevu konzervativního člena britského parlamentu Enocha Powella v Birminghamu (20.4.1968). Na pozadí dalších teroristických útoků v zemích EU nazrává totiž doba, aby jeho slova a myšlení nebyly oprašovány jen v jeho rodišti, Spojeném království, ale aby je vzali v potaz i seriózní evropští politici. Enoch Powell se ve svém birminghamském projevu zmiňuje, že byl osloven občanem ze svého volebního obvodu. Po krátkém úvodu o počasí občan náhle pronesl, říká Enoch Powell, „Kdybych měl peníze, abych mohl odejít, nezůstanu nadále v této zemi“. Enoch Powell pokračuje „naznačil jsem jakési odmítnutí, něco ve smyslu, že tato vláda tu nebude navěky, ale vůbec to nevzal na vědomí a pokračoval: ,mám tři děti, všechny mají střední školu, dvě mají nyní rodinu. Nebudu spokojený, dokud nebudu vidět, že odešli za moře. V této zemi bude za patnáct nebo dvacet let barevný ovládat bičem bílého.‘ Už si představuji, jak slyším chór odmítání. Jak jsem troufalý dovolit si pronést takovou věc,“ pokračuje Powell, „jak jsem troufalý, že si dovoluji rozdmýchávat problémy a rozvášňovat pocity opakováním takové konverzace? Odpovídám, že nemám právo tak nečinit. Přede mnou stojí řádný, slušný Angličan, spoluobčan, který mně uprostřed dne, v mém vlastním městě, jako svému zástupci v Parlamentu, řekne, že pro jeho děti nemá cenu, aby nadále žili v této zemi. Nemám právo sklopit ramena a myslet na něco jiného. To co říká jeden, říkají a myslí si tisíce a statisíce, ne snad po celé Velké Británii, ale v oblastech, které podléhají celkové transformaci, která nemá paralelu za tisíc let anglické historie…“

Obava z budoucnosti, pokud se nepřikročí k rázným opařením proti dalším přistěhovalcům, vyplývá z dalších slov britského konzervativce: „Pro tyto nebezpečné a rozvratné elementy je legislativa obsažená v zákoně o rasových vztazích krmením, jež jim umožní vzkvétat. Umožní imigrantům organizovat se do komunit, konsolidovat své počty, agitovat a vést kampaň proti svým spoluobčanům, aby nakonec nad nimi dominovali prostřednictvím právních nástrojů, které nevšímaví legislativci takto nastavili. Hledím-li vpřed, jsem naplněn obavami. Jako Říman, jemuž se při pohledu do budoucnosti zdálo, že vidí řeku Tiberu zpěněnou krví…“