Ne všichni vznik nového státu vítali. Silná německá menšina (Němců žilo na území Československa více než Slováků) se s novým státem ztotožňovala jen z menší části, postupně a nerada. Nový stát měl v sobě od počátku nikoli zárodek potíží, ale velký, těžko řešitelný problém, s kterým se nakonec – vinou svou i vinou jiných – nedokázal úspěšně vypořádat. Samotný zánik Rakouska – Uherska byl dost možná zbytečný; z řady důvodů (geopolitických a bezpečnostních, hospodářských a jiných) se jednalo o krok zpět. Touha po dovršení národního obrození a snad i některé osobní cíle nabyly vrchu. Ambice vládnout z Prahy místo spoluvládnout z Vídně, nebo dlouhodobě provokovaná averze k Římu – to jsou jen další střípky motivů. Vzniklý stát měl k dokonalosti daleko. Vzdor tomu byl (často díky právě přetrvávající rakousko-uherské tradici) velkým úspěchem.

I v den vzniku nového státu málokdo tušil, jakou tento stát bude mít podobu, a jak dramaticky se bude měnit. Pamětníci v jeho nejvýchodnější části, roku 1945 protiprávně odtržené Podkarpatské Rusi, na tehdejší Československo vzpomínají snad s větší nostalgií než na Slovensku, na Moravě či v Čechách. Užili si dvacetiletí právního státu, který pro onu chudou oblast znamenal celkové povznesení, jaké nepoznala ani předtím, ani potom.

Dvacet let samostatnosti po r. 1918 v mnohém kontrastuje s dvaceti pěti lety svobody po roce 1989. Za první republiky jsme měli jaksi „svobodu navzdory“ – navzdory sousedům a nepříznivým dějinným okolnostem. Byla to ale doba, kdy občané svůj stát milovali (i když ne všichni, jak je naznačeno výše), a kdy se s ním identifikovali mnohem více, než kdykoli po roce 1945. Byli na svůj stát hrdí, a právem, a tehdy také 28. říjen dokázali oslavovat. Na svou státní samostatnost dlouho čekali a věděli, že se nerozumí sama sebou. Však také trvala jen dvacet let.