Můj komentář se tak může jevit poněkud monotématický, nicméně k vojenské agresi v Evropě 21. století nedochází každý den. Měli bychom se nad sebou opravdu zamyslet. Můžeme mít různá východiska při hodnocení situace na Ukrajině, ale vždy se dobereme k jediné odpovědi: Nejsme schopní s tamní situací nic dělat. To je tak odporně tvrdé konstatování, že se mi to ani nechtělo napsat. Evropské státy jsou na kolenou a nemají ve skutečnosti nic, čím by Rusku účinně pohrozily. Aby bylo jasno: Nevěřím, že je Ukrajina životaschopný stát. Způsob, kterým se moci ujala nová vláda, odkrývá nepřekročitelné příkopy mezi Rusy a Ukrajinci. Ukrajinci se netají nacionalistickou záští vůči Rusům a Rusové se netají tím, že s Ukrajinci nechtějí sdílet jeden stát.

Je jasné, že z hlediska mezinárodního práva se nyní Ruská federace chová jako agresor, protože obsazuje území jiného státu svými vojáky. Důvodem je prý obava o bezpečnost občanů Ruska žijících na Ukrajině a ochrana ruských zájmů. No, upřímně řečeno, zas tak nesmyslný důvod to není. Jenom blázen by si mohl vážně myslet, že se Rusko vzdá své námořní základny v Sevastopolu. Město založila Kateřina Veliká a pro Rusy má podobný význam, jako Gibraltar pro Brity. Za 2. světové války při jeho obraně zahynulo všech 106.000 obránců, vojáků i civilistů. Jakoby se zapomnělo na slova Vladimíra Putina, který v roce 1999 ohlásil plán na obnovení ruského velmocenského statusu. Rusové mají navíc v ruce platnou smlouvu o pronájmu Sevastopolu až do roku 2042.