V září roku 2011 Švýcaři oznámili, že nenechají frank posílit nad úroveň 1,20 franku za euro. Silná měna totiž prodražuje zboží na zahraničních trzích. Od té doby investoři hromadně nakupovali, protože si chtěli udělat zásobu levných franků (a vyplatilo se jim to). Švýcaři díky prodejům své měny nashromáždili obrovský balík – v přepočtu nějakých 14 bilionů Kč, tedy 11 státních rozpočtů České republiky. Taková hromada peněz je jak sud s dynamitem: Pokud se vrhne na trh, způsobí hyperinflaci, pokud se využije ke zpětnému odkupu měny, převis poptávky kurz měny katapultuje až do vesmíru. Zbavit se toho, to bude chtít opravdu hodinářskou práci – bude to trvat dlouho a musí se to dělat velice přesně. Nicméně nyní stojí švýcarští exportéři před problémem s cenou, protože švýcarské zboží je naráz o desítky procent dražší. Může se to stát i nám?

Od roku 2016 má mít 1 % nejbohatších více majetku, než zbývajících 99 % lidí. To znamená, že 1 % lidí bude vlastnit více než polovinu veškerého majetku. (Škoda, že patřím mezi těch 99 %.) Je to tak velký nepoměr, že člověk přirozeně tíhne k názoru, že by se s tím mělo „něco udělat“ – asi zdanit. Jenomže ten poměr sám o sobě nic neříká o tom, jestli se životní úroveň většiny v průběhu času zlepšila, nebo zhoršila. Klidně by mohli všichni vlastnit úplně stejně, ale pokud by jejich reálná kupní síla klesala, narůstala by jejich chudoba. A logicky to platí i naopak. Takže není důležité, jak velké procento majetku připadá na nejmajetnější 1 % obyvatel, ale zda se reálné příjmy většiny z těch 99 % ostatních zvyšují, nebo zda se snižují. Kámen úrazu spočívá v tom, že ta statistka se vztahuje k celosvětové populaci. Není důkazem větší koncentrace bohatství, ale většího rozmělňování chudoby. Porodnost v nejchudších státech světa roste rychleji, než hodnota majetku. Žádná dodatečná daň na tom nic nezmění. Nepochybuji však o tom, že na argument 1:99 voliči uslyší, takže se dočkáme návrhů na spravedlivé progresívní majetkové daně.