Článek byl převzat z Profilu JUDr. Vladimíra Bondarenková, D.E.A., MBA - Seriál: Udržitelné vládnoucí elity 4. díl

V teorii právního státu má bezchybně fungovat dělba moci mezi moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. V praxi tomu tak bohužel nebývá bez obtíží a různých vychýlení, ať dočasných nebo dlouhodobých.

Vláda versus Poslanecká sněmovna

Bohužel současná vláda pětikoalice se tím inspirovala a nechala vyhlásit nouzový stav, tentokrát z důvodu ukrajinské krize a příchodu vlny uprchlíků z Ukrajiny. Tento nouzový stav byl následně prodloužen o téměř dva měsíce Poslaneckou sněmovnou, a to velmi kontroverzním způsobem. Dosud se totiž mělo za to, že protože vláda může nouzový stav vyhlásit vždy jen na max. 30 dní, je i to prodloužení Sněmovnou nutné učinit na stejnou dobu. Je to logické, protože jen po zhodnocení aktuální situace, zda trvají důvody pro vyhlášení nouzového stavu, působí Poslanecká sněmovna nadále jako suverén nadaný vlastní vůlí. V tomto případě byl ale „podepsán” bianco šek na dvojí vyhlášení nouzového stavu vládou. Za použití argumentu ad absurdum by se dalo uvést, že stejně tak mohla vláda požádat Poslaneckou sněmovnu o schválení nouzového stavu na tři roky dopředu a bylo by to podobné. Nebo na dvacet let. Zcela podobně by to vyřadilo vůli a posouzení dostupných informací před novým (každým novým) vyhlášením nouzového stavu Poslaneckou sněmovnou. O co jde v praxi? Nejspíš o zásadní oslabení role Poslanecké sněmovny, resp. i parlamentu jako celku. Tedy o překlopení rovnovážného stavu dělby moci ve prospěch moci výkonné v neprospěch moci zákonodárné. Z hlediska zachování principu právního státu, který právě stojí na dělbě moci mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, by tedy bylo vhodnější o takové neblahé praxe upustit a vrátit se k předchozímu, zcela logickému výkladu ústavního zákona o bezpečnosti (č. 110/1998 Sb.), tedy, že nouzový stav vyhlašuje vláda nejdéle na 30 dní a před případným prodloužením požádá Poslaneckou sněmovnu o souhlas, tedy o souhlas bezprostřední, předcházející časově vyhlášení toho prodlouženého nouzového stavu. To se ostatně následně stalo a další nouzový stav už byl prodloužen standardně, na jeden měsíc (do konce června 2022).

Podobná věc se stala s tzv. Pandemickým zákonem (zákon č. 94/2021 Sb., zákon o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů ), který je celý špatně už z principu. Místo rozšíření zákona o ochraně veřejného zdraví (č. 258/2000) byl vypracován ad hoc zákon na postup v případě jedné jediné nemoci. Už to by mělo všechny zarazit.  Ad hoc legislativu (směrnice a nařízení) je schopná vydávat Evropská unie, a to je dříve často kritizovaný nedostatek legislativy EU (teď už kritiků ubývá, zjistili, že jim také může hrozit profesní diskriminace za nepopulární názor). České zákony naopak byly důsledně udržovány jako obecné, tj. vztahující se obvykle na předem neurčitelnou skupinu osob či firem nebo alespoň sektorové, tedy skupinu určit jde, ale není to uzavřená skupina, subjekty z ní mohou odcházet nebo do ní vcházet.

Vláda versus soudy