Se vznikem těchto společností ale nastal problém nový, horší. Tyto firmy začaly zaměstnávat především cizince, kteří neovládají český jazyk a jejichž odborné znalosti jsou přinejmenším diskutabilní (čest výjimkám). Tito lidé nezřídka otročí za podprůměrný plat a nebývá jim poskytnuto volno na přednášky, které pro ně Česká stomatologická komora (ČSK) zařizuje. Nemívají tedy ani možnost na své odbornosti pracovat.

V České republice je totiž zhruba 10% zubařů cizinců. Velmi často jde o občany ruskojazyčných zemí, ale i z Thajska či Sýrie, kteří jsou zmíněnými společnostmi zaměstnáváni. Zde přichází první kámen úrazu, a tím je jazyk. Dochází k problémům s komunikací mezi zubařem a pacientem. Stanovení diagnózy, ošetření či léčba si mnohdy vyžaduje znalost pacientovy anamnézy, na té se však z jazykových důvodů nemohou pacient a zubař domluvit, nemohou se domluvit na řešení problému, ani na následné péči. Cizinci sice mají za povinnost zkoušku z češtiny složit, ale nejdříve za 5 měsíců a ještě nedávno k tomu měli neomezený počet pokusů.

V těchto ordinacích praktikují především stomatologové bez aprobační zkoušky. Než se mohou k aprobační zkoušce přihlásit, jsou povinni absolvovat 5 měsíců odborné praxe pod dozorem českého lékaře. Avšak tento dozorující lékař neměl povinnost nacházet se v době ošetření v dosahu stomatologa bez aprobace. Tedy tento zubař stačí za toto období ošetřit stovky lidí, aniž by kdy musel prokázat svoje znalosti. ČSK tento jev potvrzuje a udává, že velmi často odborné znalosti požadavkům a úrovni stomatologů českých opravdu neodpovídají. Narůstají počty stížností na nekvalitní ošetření. Ani při zkouškách, které následují po již zmíněné povinné praxi, však drtivá většina těchto zubařů neprokazuje znalosti a dovednosti na takové úrovni, která by se v ČR vystudovaným stomatologům byť jen blížila.