Jsem ovšem přesvědčena, že jde jen a pouze o myšlenku utopickou, která, tak jak je prezentována a chápána, nikterak nemůže přispět k obraně a bezpečnosti ani Evropské unie, ani jejích členských států. Na následujících řádcích vysvětlím proč.

Nejprve velice rychle ke slovu „armáda“. Základem je latinské arma, které ve starověkém Římě označovalo nejen zbraně, ale i válku či nářadí. Výraz armata byl později převzat do francouzštiny jako armée a odtud přešel do angličtiny jako army, kde ovšem, na rozdíl od kontinentu, označoval primárně pozemní vojsko, a tak je tomu v anglosaském světě dodnes. V češtině je tomu podobně jako ve francouzštině a slovo armáda označuje nejenom pozemní síly, ale i vzdušné a námořní. V případě USA či Británie se naopak používá označení ozbrojené síly, jejichž podmnožinou je army.

Od středověku je definice slova „armáda“ rozšířena, takže ve francouzských slovnících nalezneme na prvním místě, že jde „o shromáždění vojenských sil daného státu“. Ve slovnících anglosaských zemí je definice podobná, ale upravená dle výše uvedeného: „Vojenská síla, obvykle náležející určitému státu, která je vycvičena a vybavena k boji na zemi.“

Slovo armáda je tedy po staletí svázáno se státem, protože jedině stát má všechny nástroje nejen k budování armády, ale i k jejímu nasazování, které je vždy vázáno na politickou vůli, a ta se v uskupení, jako je Evropská unie, založeném smlouvou mezi suverénními státy hledá těžko. Můžeme vést debatu o tom, z jakého procenta je EU mezinárodní organizací a z jakého má kvůli přeneseným pravomocem charakter státu tak, jak je definován v mezinárodních vztazích, nicméně důležité je, že ochota armádu nasadit nebo použít alespoň jako odstrašivou sílu je téměř nulová.

Dobrým příkladem jsou uskupení EU Battlegroups, které existují od roku 2007. Členské státy v rámci tohoto projektu po určitou dobu drží v pohotovosti vojenské jednotky, které jsou připraveny v případě pokynu vyrazit do akce. Doposud nebyly nasazeny, byť byla příležitost i zájem (například krize v Mali), a zároveň jde o jednotky, které mají působit primárně jako stabilizační síla v nějaké krizové oblasti. Jejich úkolem může být například oddělení znesvářených sil či zajištění dodávek humanitární pomoci.