Děkuji, pane předsedo. Krásné odpoledne, dámy a pánové. V posledních letech, zhruba od 11. září 2001, jsme svědky poměrně zásadní proměny bezpečnostní situace v mezinárodním prostředí. Vrství se celá řada bezpečnostních hrozeb, rizik. Množí se počty mezinárodních konfliktů, stoupá riziko terorismu, vzrůstá počet nestátních aktérů ohrožujících mír, bezpečnost a stabilitu.

Dochází rovněž k návratu v širokospektrálním chápání způsobu ovlivňování bezpečnosti, kdy kombinace diplomatických, ekonomických, zpravodajských a vojenských nástrojů - populárně se to nazývá jako hybridní válečnictví, je návratem k méně rozlišitelnému užívání všech efektivních nástrojů k prosazení zájmů státu.

S touto proměnou úzce souvisí významné zkrácení takzvané varovací doby, a tudíž zároveň i nezbytná schopnost státu reagovat na bezpečnostní hrozby flexibilně, rychle a efektivně. Takovou schopnost reakce vyžadují jednak naše spojenecké závazky, a očekávají jí od nás naši spojenci jak v rámci Severoatlantické aliance, tak i v rámci Evropské unie. Mám na mysli schopnost vysílat flexibilně ozbrojené síly do společných operací. Ale tuto schopnost vyžadují rovněž případy, kdy je nezbytná záchrana českých občanů zadržovaných v zahraničí. Tuto flexibilitu bohužel ale neumožňuje stávající právní úprava obsažená v naší Ústavě a jedná se o problém, na který opakovaně poukazuji.

Stále častěji se množí případy, kdy armáda, resp. Ministerstvo obrany musely zažádat o jakési obecné bianko šeky pro případné vyslání ozbrojených sil do blíže neurčených lokalit v nadsazeném počtu vojáků. Proto jsme zde na půdě Poslanecké sněmovny... (Odmlka pro hluk v sále.)