Pane prezidente České republiky, vím, že toho ohledně Vaší plánované návštěvy Moskvy při příležitosti „uctění památky padlých během 2. světové války“, kteří se mimo jiné podíleli na osvobození Československa, bylo řečeno i napsáno hodně, ale nejsem si jistá, jestli Vám někdo naznačil alternativu, při které byste vlastně nemusel opustit Prahu, alternativu, která by nerozdělovala dál naší společnost a která by byla důstojná.

Nepochybuji o tom, že toho jako znalec historie o Městské části Praha 2, kde jste léta i Vy sám žil, víte opravdu hodně. Mimochodem, uvědomila jsem si zajímavou skutečnost - na dvojce žili všichni naši porevoluční prezidenti: pan Havel, pan Klaus i Vy, takže prezidentský genius loci nám nikdo nemůže upřít a možná i z tohoto důvodu to, co navrhuji dále v textu, stojí za přemýšlení…. Opakování je matkou moudrosti, takže mi dovolte malý historický exkurs do ne tak dávných čtyřicátých let minulého století, do období, kdy naší zemí, hlavním městem Prahou i územím, které dnes tvoří jednotný samosprávný celek nazývaný Praha 2, zmítal jeden z nejkrvavějších válečných konfliktů. Na dnešním území Prahy 2 se toho dělo opravdu hodně, a jestli chcete projevit úctu hrdinům té doby, máte nejlepší příležitost učinit tak zde. Tedy jen namátkou:

Na Albertově počal pochod studentů v roce 1939. Na rohu ulic Žitná a Mezibranská byl smrtelně postřelen Jan Opletal, zemřel 11. listopadu na klinice Všeobecné nemocnice. V ulici Anny Letenské se scházeli odbojáři z „Petičního výboru Věrni zůstaneme“. V Sázavské ulici stála nejzdobnější synagoga v Praze, kterou velmi vážně zasáhla puma při bombardování Prahy 14. 2. 1945. Předseda protektorátní vlády (1939-1941) Alois Josef Eliáš, popravený nacisty, se narodil a žil na Francouzské ulici. V Resslově ulici, v kryptě kostela Cyrila a Metoděje, zemřeli parašutisté, kteří spáchali atentát na Reinharda Heydricha. Jejich zrádce, smutně proslulý konfident gestapa Karel Čurda, bydlel na Francouzské ulici  7, posléze se ukrýval v Lumírově  11. V ulici Ječné bydlel poslední československý ministr obrany generál Syrový a ve vedlejším domě se konaly schůzky odbojářů s parašutisty. V budově soudu na Karlově náměstí byla věznice pražského gestapa, ve které byla vězněna i Milada Horáková, rovněž rodačka z Vinohradů, z Rumunské ulice. V ulici Ke Karlovu v bytě primáře Kafky se setkávali představitelé „Politického ústředí“ i odbojové skupiny „ÚVOD“. V Šafaříkově 1 nacházeli azyl Václav Morávek a Josef Mašín ze skupiny „Tří Králů“. V Legerově ulici se scházeli členové odbojové skupiny „Parsifal“. Z budovy školy Na Smetance ostřelovala silná německá posádka v květnu 1945 prostor Vinohradské ulice. O bojích o rozhlas na Vinohradské ulici a v jejím okolí, zde asi nemusím ani psát…

Praha 2 má také dva opravdu smutné rekordy. Z území Vinohrad zmizela během války nejpočetnější židovská komunita v Československu, tisíce vinohradských židů zahynulo v koncentračních táborech. Dohledané střípky osudů těchto našich téměř zapomenutých mrtvých mapovala loni výstava „Stopy židovské přítomnosti“, letos vydáme dopracované a rozšířené výsledky bádání v knižní podobě. Z Vinohrad a Nového Města také bohužel bylo největší procento obětí při nečekaném bombardování Prahy spojeneckými vojsky v únoru 1945. Vzpomínky a fotografie na tento nálet a jeho následky se staly základem výstavy „Popel Popeleční středy“, která je do konce dubna ke zhlédnutí ve výstavních prostorech úřadu na Náměstí Míru, poté se přesune jako stálá expozice do podzemního krytu Folimanka. Městská část Praha 2 nechala vyrobit na památku obětí všech válečných náletů pamětní desku, která bude odhalena 7. května na budově Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí, která byla bombardováním také silně zasažena.