Spontánně jsem pocítil potřebu a dostal chuť důstojně uctít památku 4. výročí úmrtí našeho pana presidenta Václava Havla. Čím dál víc mě chybí, i s jeho nezpochybnitelnými chybami.

Na poslední chvíli jsem oslovil kamarádku Lenku Šimo, jestli bychom do toho nešli spolu, protože vím, že náš politický vkus a hodnoty se vzácně překrývají a stejně tak jakási neustálá vnitřní iniciativa vyzývající k aktivitě v občandské společnosti se ozývá u obou z nás.

Slovo dalo slovo, a i když to bylo velmi narychlo, jako vždy nezklamala „Já koupím kytku, a ty zalaminuješ fotku Václava Havla“ udílel jsem instrukce a presentoval Lence představu dramaturgie našeho setkání.  Lenka si připravila krátký projev o tom, jak fenomén Václava Havla dokazuje, že i profesionálního politika si můžeme bezpečně vážit. Jeho celoživotní krédo o nezbytné lidskosti a slušnosti v demokratické společností vystihla několika trefnými citáty pana presidenta Václava Havla.
Já jsem do našeho moderátorského dialogu, vložil krátkou úvahu potvrzující pravdivost, že doma není nikdo prorokem. Tuhle:

Občan Václav Havel se stal 29. prosince 89 prezidentem, vlastně doba ho udělala presidentem, tak jako ho ta před tím stvořila disidentem. I když on vlastně chtěl být vždycky hlavně spisovatelem a divadelním dramatikem, ale není to tak překvapivé, protože se nikdy nedokázal držet ve stínu a závětří, když se dělo bezpráví, reagoval, šel příkladem, řekl bych, že někdy až naivně, riskoval a přinášel oběti, pro svoji společenskou vizi „života v pravdě“, jak to sám definoval v eseji Moc bezmocných z roku 1978. Významný americký politik Henry Kissinger, který byl znám velmi přísným a příkrým hodnocením mnoha osobností, označil Havla v celku přívětivě za „inspirující osobnost, která dokazuje, že o všech velkých věcech musí před jejich uskutečněním někdo snít.“