Žijeme v přelomové době, kdy přestávají platit mnohé automatismy, které nás, valnou část naší generace, charakterizovaly. Jedním z takových byl obdiv k zemím vyspělého Západu, zejména USA. Hltali jsme americkou anglickou a americkou muziku, západní, zejména hollywodské filmy, inspirovala nás západní móda (džíny, dlouhé vlasy u mužů), fandili jsme Apollu, ať porazí Sputnik a ve sportu jsme kromě našich sportovců fandili všem proti Rusákům, a samozřejmě Němcům, což zůstalo.

Nic z toho již neplatí v bývalém kultovním rozsahu. Západní kultura už na nás nepůsobí tak inspirativně jako kdysi. US filmy začínají být podobně nekoukatelné jako naše, angloamerická hudební scéna už dávno nepřišla s ničím převratným, technologicky začíná kdysi příkladný Západ brutálně zaostávat za zeměmi východní Asie a politizace sportu dosáhla úrovně, kterou ani my, pamětníci let normalizace, nepamatujeme. Olympijský výbor USA např. požádal Mezinárodní olympijský výbor o změnu pravidel, aby na odložené letní Olympiádě v Japonsku mohli uvědomělí sportovci projevovat solidaritu s marxistickým hnutím Black Lives Matter pokleknutím...

Jedinou oblastí, kde Západ, především USA, ještě jakž takž drží pozice, je řinčení zbraněmi. Jak výmluvné! Všechny politické systémy, které se odklánějí od trhu, konkurence a svobody, totiž ve finále prohrávají ve všech oblastech, kde pluralitní soutěž existuje a jediné, co je alespoň trochu „drží ve hře", je vojenská síla. Ale i ta jenom po dobu, dokdy je totalita schopna udržet všemi dostupnými prostředky politickou moc.