Mají také svoje fanoušky, kteří jim fandí a podporují je. Tito jsou mnohdy tak zaslepení, že jim ani nevadí, že jejich favorit nebojuje férově. Často se stává, že takový favorit má na své straně i rozhodčí nebo porotu. K tomu bohaté sponzory, kteří zajistí propagaci a přípravu svých oblíbenců.  A podle toho často vypadá konečný výsledek takového závodu. Jsou to závody s nerovnými pravidly.

Favorité volebních závodů znají své fanoušky, vědí, jak na porotce. Tradiční účastníci mají jistotu ve svých skalních voličích, o kterých vědí, že jim stačí před každými volbami něco slíbit; dodržování těchto předvolebních slibů se pak už nekontroluje. Do dalších voleb volič zapomene. Pak se mu zase něco slíbí – nejlépe to, co minule, protože to zafungovalo, k tomu se přihodí nějaká ta kobliha, guláš a pivo, a volič je zase jejich.

Občas se ale objeví jedinci, kteří strategii předvolebního boje inovují. Příkladem může být pan Dienstbier, který svou předvolební kampaň pojal opravdu agresivně. Sice jsme už zvyklí na megasliby jeho domovské strany, ČSSD, která dokáže slíbit neuvěřitelné věci (zná své voliče, může si to dovolit), ale pan ministr pro lidská práva a senátor Jiří Dienstbier posunul laťku šílenství ještě výš. Tak vysoko, že i bojovník za práva menšin a pozitivní diskriminaci Michael Kocáb musí blednout závistí.

Pan Dienstbier rozjel svou předvolební kampaň do Senátu mnohem dříve, než ostatní kandidáti. Efektivně využil své zvýhodněné startovní pozice a zaútočil na voliče dřív, než ostatní kandidáti zaklekli na startovní čáru. Pan Dienstbier je totiž stávajícím senátorem; tuto funkci zdědil po svém otci, kdy do kolonky „kvalifikace“ stačilo napsat jediné slovo: „syn“.  Od momentu, kdy se stal senátorem, předvádí věci, nad kterými žasnou dokonce i jeho spolustraníci z ČSSD. Nebýt jeho ochránce pana Sobotky, velká část ČSSD by se od pana Dienstbiera s radostí distancovala. Jeho výstřelky by jistě ani pan Dienstbier starší nepochválil.