Pokud jde o naše vojáky – se ctí a s plným nasazením plní úkoly, které byly v politické i vojenské rovině dohodnuty v celé alianci států, které se dohodly na své kolektivní obraně a které byly následně nařízeny demokraticky zvolenými politiky. V této chvíli je zcela zásadním to, aby se pod vlivem politických postojů a pochopitelných emocí postupně nedostali do pozice jakési trestné výpravy, a naopak udrželi pozici těch, kteří bojují s globálním terorismem, vářou část jeho kapacit a zároveň chrání a pomáhají domácímu obyvatelstvu.

Dle mého názoru je evidentně nevyhnutelným a aktuálním úkolem politiků se v celé Afghánské záležitosti poctivě rozebrat - především pak na úrovni politické reprezentace NATO, samozřejmě s pozorným přihlédnutím k názorům vojenských odborníků – a možná by stálo přizvat i významné světové politiky „ve výslužbě“, kteří, jakoby zázrakem, po svém „osvobození“ od politického jha a takzvané politické korektnosti často zaujímají nezvykle otevřené názory a zaujímají mnohem racionálnější postoje, než když byli takříkajíc „u vesla“.

Nyní je úkolem politiků (můj osobní pohled na věc) posoudit – a buďme k sobě upřímní – veskrze neúspěšný přístup, politiku a vojenská řešení doposud uplatňovaná v Afghánistánu, v zemi, kde s šířením našeho civilizačního "dobra" neuspěl od dob Alexandra Makedonského NIKDY NIKDO. Pravděpodobně, pokud budou diskuse objektivní, bude nutné přiznat, že přes obrovské finanční prostředky a ztráty na životech všech vojáků a ozbrojenců zúčastněných stran, přes velké ztráty na civilním obyvatelstvu Tálibán znovu ovládá stíle větší a větší část území Afghánistánu - pro něj domácí, zcela „geneticky“ přirozené a pro boj velmi problematické území, navíc obývané hrdými lidmi, kteří bytostně nenávidí jakoukoliv cizí moc, kterou vnímá jen a pouze jako okupaci.  

I přesto, s tímto vědomím, jsem proti jakémukoliv zkratkovitému a jednostrannému rozhodnutí z naší strany – nelze jen tak vzít nohy na ramena a nechat ostatní spojence takříkajíc "ve štychu". To se prostě mezi vojáky nedělá a dělat nesmí.

Ať už se díváme na NATO jakkoliv, z jakéhokoliv i ideologického úhlu pohledu, NATO je výsledkem jistých historických událostí, které se odehrávaly před 70 lety... Nyní je 21. století, svět se změnil a bude se měnit – a stejně tak, jako považuji za zcela legitimní požadovat reformu v mnoha ohledech evidentně paralyzované a „exitově“ se více a více zmítající EU, je stejně legitimní diskutovat o reformě NATO, o efektivitě rozhodovacích procesů v systému kolektivní obrany, o chybějící civilní obraně, ochraně obyčejných smrtelníků, kteří nepožívají výhod ochranek, pancéřových limuzín a opevněných úřadoven, o definici určení a  působení kapacit NATO – tedy i s ohledem na jinou kvalitu ochrany a obrany vnější hranice EU (Schengenu), o roli rozporuplného Turecka atd. A jen pro úplnost dodávám – neříkám to poprvé a rozhodně ne šeptem.