Za prvé

Domnívám se, že „institucionalizace“ označování sítě subjektů značkou HateFree Culture je v každém případě legitimní, nicméně tak jak zní přesná definice, „síť bez násilí a nebezpečí“, podprahově jakoby naznačuje, že v našem prostředí je potřebné mít takovouto síť, kde jedině lze nalézt bezpečný azyl – to ale přece není pravda. HateFree Culture není aktivitou, která by nabízela ojedinělé a osvícené řešení situace, v níž by se česká společnost nacházela – nejezdím limuzínou, chodím pěšky, jezdím MHD a nic takového, abych musel vyhledávat výše uvedený azyl, kolem sebe nevidím, cítím se, kupodivu, bezpečně.

Za druhé

Nedávno jsme byli obklopení mediálním hnutím „Je Suis Charlie“ – představitelé politických elit se vodili v Paříži v průvodech a silným hlasem, emotivně vyhlašovali své spojené odhodlání bojovat proti terorismu, radikálnímu islámu, za demokracii a za právo svobody slova. O několik měsíců později zde máme případ německého komika, který je dehonestován (pokud nebude rovnou souzen) za to, že dle svého pojetí využil své svobody slova, v tomto případě ale proti někomu, koho paní Merkelová potřebuje pro obhájení svého politického postoje a úspěchu ve volbách – proti prezidentu Erdoganovi. K čemu tedy nakonec byla silná, proklamativní prohlášení a v tomto kontextu bohužel laciné a pokrytecké exhibování před veřejností, chtěnými voliči?

Osobně si z toho vyvozuji závěr, že na to, abych vnímal základní morální a etické normy, nepotřebuji ani síť HateFree Culture, ani ulicemi pochodující politické „elity“ EU, ani si k tomu nepotřebuji lepit na dveře, na oblek, na facebook, případně i na čelo stejně proklamativní (populistické) označení, že jsem na této straně. Jediné co bych měl opravdu dělat, na čem záleží, je svým každodenním životem hájit ony etické a morální imperativy, včetně oné svobody slova, nálepky to za mně rozhodně neudělají.