Nic proti tomu, otázky to nejsou nijak jednoduché a vůbec ne nepodstatné. Hlasování o přijetí příslušné rezoluce jsem se přesto zdržela. Jsou oblasti, které si má podle mého názoru vyjasnit každá země samostatně. A tyto k nim patří. V otázkách rovnosti pohlaví respektujme kulturní zvyklosti každé země.

Feministky mne za to nebudou mít rády, ale urputná snaha o genderovou vyváženost občas zavání okřídleným „bičem do ráje.“ Už samotné zavádění kvót na ženy v Česku považuji za velmi sporné. Mnohem závažnější problém je podle mne samotná příčina nedostatku žen v řídících orgánech firem. Tou je vedle stereotypů ve společnosti nedostatečná nabídka péče o děti zejména v předškolním věku. Každá čtvrtá žena v EU po mateřské dovolené uvádí, že se nemůže vrátit do práce právě proto, že nemá zajištěnou péči o dítě. Jistě, jsou státy, které se dokáží se situací vyrovnat lépe – zejména skandinávské země, Holandsko či třeba Francie. Pak jsou ale země jako Česká republika, kde zůstane každoročně několik desítek tisíc rodičů na holičkách, protože pro jejich dítě není ve školce místo. V tom je cosi prohnilého, co pouhé zavedení kvót jednoduše nevyřeší.

Právě zde bychom měli respektovat specifika jednotlivých států i jejich sociálních a zdravotních systémů. Ve Francii jde žena do práce ve třech měsících věku dítěte, u nás ve třech letech. Je jasné, že v každé zemi budou nároky na předškolní péči o děti rozdílné.